Devadesátky v Kalánkách

Asi ještě nepatřím a ani nechci patřit, k těm kmetům, kteří by měli jenom vzpomínat, ale doba něco mezi čtvrt a půl stoletím stráveným lezením to u mne bude a snad o nějaké zážitky bych se podělit mohl. A komu se to nebude líbit, tak to může vypnout…

Devadesátky. Dnes magický pojem prodchnutý svobodou, mládím (minimálně mým), příležitostmi, ochutnáváním, krásnými babami… No dost romantického zasnění.

To jsem už byl rozhodnut, že tedy budu horolezec. Za sebou jsem měl i výpravu na Blatiny (s rodinou, autobusem), nesmělé pokusy a šťastné pády na skalkách v okolí Brna a z vyprávění kamarádů a hlavně spolulezce Michina, jsem pochopil, že kdo nebyl v Kalánkách (pohoří Calanques), tak jako kdyby nebyl. A to bylo ještě předtím, než jsem četl Rébuffata a nevěděl, že tento velikán tam rostl…

Naplánoval jsem tedy na prázdniny rodinnou dovolenou se svojí nelezoucí první ženou a synkem, lehce snad začínajícím školu. Cílem se měly stát právě Kalánky. Na výpravu, která musela být pojata velmi „loukost“ jsem si obstaral několik cizích měn, půjčil si místo svého nového žihadla jednašestkové Felicie, úspornější Feldu od kamaráda, s motorem dieselovým. Já byl samozřejmě tou dobou nejchytřejší na světě a na nic se moc nevyptával a tak vybaven pouze ohmatanou kopií jakéhosi průvodce, svou mateřštinou, češtinou a ruštinou, s autem napěchovaným jídlem a krámy, s koly na střeše, jsem vyrazil přes půl Evropy vstříc novému lezeckému poznání.

Cesta byla velmi, velmi dlouhá a již ve Švýcarsku jsem začal tušit výhodnost dálniční známky. Ve Francii se mi ta dlouhá štreka začala již trochu zajídat, ale co, i cesta je cíl. Atmosféra v neklimatizovaném autě pochopitelně přiměřeně houstla. Pravděpodobně již od třetího objezdu Mnichova, kdy po mně vzteklá manželka hodila autoatlasem se slovy, že když už jednou za rok někam jedeme, tak si tu trasu snad mohu nastudovat dopředu.

V každém případě na jih jsme dorazili a nezbývalo, než vydat se za lezením. Pochopitelně i tady sehrála roli moje ješitná snaha na moc se dopředu nevyptávat a tak jsme zaparkovali v Marseille, ve vesničce Calanques a vyrazili do skal, na vyhlášenou lezeckou pláž En Vau. Na zádech jsem vlekl vybavení pro celou rodinu, lezení a v každé ruce ještě kanystr s vodou, protože to byla jediná informace, kterou jsem si vzal, že na pláži není pitná voda. Po celodenní cestě jsem začal (jsem inženýr zeměměřič!) chápat měřítko náčrtku v průvodci. Tuto skutečnost jsem pomalu začal servírovat rodině. Tedy ženě. Po dosti větrné noci na úzkém chodníčku, tak sto metrů nad zuřivým příbojem, ráda souhlasila s návratem k autu a s myšlenkou, že pláže dobudeme z druhé strany (pohoří). Další den jsme se vrátili k autu. Cesta ubíhala rychleji, protože z kanystrů jsem již mohl vylít velkou část vody. U našeho auta hlídkovalo, a to skoro nekecám, pět různých policistů. Plížil jsem se opatrně neznalý příčiny, ale předpokládal jsem nějaké špatné parkování. V nestřeženém okamžiku jsem jakoby nic odemčel a začal ládovat věci a rodinu do auta. Policisté to samozřejmě uviděli a přišli mi „podat vysvětlení“. Byli dost rozzlobeni a já hlavně z jejich prudké gestikulace pochopil, že hlídají od rána naše kola na střeše, protože takhle se kola v Marseille přece nemůžou nechat. Holt jinej kraj, jinej mrav. To tedy samozřejmě myslím činnost policie, a ne že by se v Česku takhle kola nechávat mohla.

Poučení jsme tedy nasedli a odjeli na druhou stranu hor, tedy těch cca třicet kilometrů do Cassis. Od tam jsme stejně ověšeni opět vyrazili na pláž En Vau a protentokrát byly po několika hodinové chůzi úspěšní. Je pravda, že v tom lehce dvojkovým terénu, když jsem s kanystry v ruce pomáhal své nelezkyni ženě a synkovi, začali nějací Frantíci votravovat a ukazovat na kanystry v obou rukách. Mé již tak dosti podrážděné ženě jsem vysvětlil, že chtěli napít, ale nedal jsem jim!

No a pak již vysněná pláž En Vau. Moře, skály, lezci z celé Evropy… Našli jsme si místo pod pár suchými stromy, ubytovali se a já si začal vyhlížet lezení. Spolulezce a dokonce česky mluvící jsem našel záhy a začalo pro mne lezecké obžerství.

Atmosféra na pláži byl těžký Vůdstok. Celému tomu velel Belgičan Pascal, v civilu (v té době;-)) ajťák. Ve chvíli, kdy jsme se zapojili do komunity, vše do sebe zapadlo. Třeba voda byla vyřešena tak, že každý tak třetí den na pláž zajížděl teréňák správců parku vyvézt popelnice. Na korbě měl taky nádrž s vodou a vapku. Napřed se nastoupilo s kanystry, pak hned zlatý hřeb programu, baby, pochopitelně nahaté, které správce ovapkoval. Pěkně zepředu, zezadu a vůbec… Pak chlapi a tou trochou vody co zbyla, umyl popelnice. Dalším problémem, tedy vlastně tématem, kolem kterého se lezení točí, je pochopitelně alkohol. A to samozřejmě chlazený. Tady jej stačilo přinést a chlazení zajišťovali takoví ti opálení, svalnatí, blonďácí, v dokonale padnoucích slunečních brýlích, plavkách a orvaných kůl tílkách, kteří na všech plážích světa (jak jsem po letech zjistil), prodávají zmrzlinu a chlazené nápoje. (Tedy kromě kamaráda Žeňky, který v rámci brigády prodával na gay pláži prezervativy…) Ti na pláž zajížděli po celý den v gumových člunech a každý večer nám vysypali zbylý led z lednic a my si mohli vychladit… Jejich počínání bylo samozřejmě náležitě odměněno, jak se na blonďáky sluší a patří, protože atmosféra byla opravdu vůdstoková. Takže za chvilku, po chlazených nápojích, přicházely měkké drogy a volná láska… Tady jsem byl samozřejmě, jako poměrně čerstvý ženáč naštěstí úplně v bezpečí. Bůhví co bych ještě lapl…;-(

Cesta zpátky do naší české reality byla samozřejmě šedivější a šedivější. Kalánky jsem pak navštívil ještě několikrát a lezení bylo stejně famózní, ale ta atmosféra prvních, kdy nikdo ještě neměl potřebu regulovat, omezovat, zakazovat se tam už nikdy neobjevila.

Pokračování příště.

Andy