8 dní na Kavkaze

Termín: červenec 2005
Místo: Kavkaz - údolí Bezingi
Účastníci: Jareček a lidé z Ostravy

Mnozí z vás, kteří četli alespoň jednu knihu o lezení ze starší doby vědí, že se dříve hodně často jezdilo na Kavkaz. Horolezcův život začínal většinou na skalkách, šel přes Tatry směrem na Kavkaz. I když v dnešní době to tak již není, nechtěl jsem si rozhodně toto dobrodružství nechat ujít, a tak když se naskytla příležitost, nezaváhal jsem. Loňská zkušenost, že se zřejmě nenajde nikdo z kamarádů, kteří by se přidali, mě zavedla mezi nové lezce. Fakt, že jsme se znali jen po mailu a viděli se poprvé 14 dní před odjezdem rozhodně dávala tušit, že to bude "good fun".

Hned způsob naší dopravy na Kavkaz, se kterým jsem od počátku nesouhlasil, byl skutečným zážitkem. Jet vlakem na Kavkaz přes celé Slovensko, Ukrajinu a celé Rusko byla neskutečná ztráta času. Námitky organizátora ohledně ceny zájezdu mě nepřesvědčili, ale chtěl jsem jet, tak jsem se přizpůsobil. Nakonec kromě toho, že jste zpocení a utrácíte prachy za piva aby jste nevystřízlivěli, to byla docela legrace. Dokonale jsme na vlastní kůži poznali "folklór". Takže pokud chcete dobrodružství, jeďte vlakem. Pokud chcete víc času v horách, leťte a nehleďte na nějakou kačku. Rozdíl je tam asi 4000 až 5000Kč.

Jak jistě víte, Kavkaz je obrovské pohoří, ale mezi nejnavštěvovanější oblasti patří dvě. Údolí při Elbrusu a Bezingi údolí. Naším cílem bylo právě údolí Bezingi. V údolí jsme měli strávit 8 dní, a tak moc času na nějaké velké akce nebyl. Naším organizátorem zvolené kopce museli jasně vzít za své. Ale to já věděl dopředu, protože tak růžové brýle nenosím, takže jsem nebyl ani moc překvapen. Důležité je taky mít správné "bumažky", aby jste se dostali až do tábora. Ale vězte, že Češi jsou tam v oblibě, a tak se vše dá vyřešit pokud ještě trochu ovládáte ruštinu. Stejně ke konci budete mluvit česky, protože Vám řeknou, že Vám rozumějí lépe, než když to zkoušíte po jejich. Celé udolí je obklopeno nejdříve zelenýma kopcema, které čím blíže jste k táboru přechází v nádherné hory. Dolina Bezingi má největší koncentraci pětitisícovek na Kavkaze a to především díky Bezingské stěně. Není proto divu, že dolina je nazývána Malý Himaláj. Tábor je vhodně umístěn ve spojení hlavní větve údolí s Bezingi ledovcem a oblastí nazývané Severnyj Otrog.

My jsme dorazili do tábora v úterý dopoledne. Po vyřízení nezbytných formalit, jsme se pro první noc ubytovali do chatky. S plánem druhého dne vyrazit do hor jsme absolvovali návštěvu mistra sportu Šaratova, který nám doporučil co bychom asi tak mohli dělat. Pak jsme se odebrali do místního baru, "trochu upravit naše plány". Večírek s pulčákem vodky za padesát rublů se povedl, a tak ráno, když jsme se potáceli pod tíhou batohů a zbytkáče, nás zdravilo asi 20 nových kamarádů. Ne, že by bylo zle jen nám, ale oni nemuseli jít přes 12 km dlouhou cestu po ledovci do Rakouského bivaku. To byl náš cíl pro ten den. 1000 metrů převýšení. Normálně se to prej chodí za 6 hodin. Naše nevědomost správné cesty, objemné krysy se stanama a vším tím okolo co je potřeba k lezení, nám to protáhlo na 12hodin! Otevřeně přiznávám, že jsem si nikdy v tak životě nehrábl.

Pro mě byl ten den plný zážitků. Od ranní nevolnosti, přes potácení se po ledovci s nímž jsem nikdy v tak obrovské rozloze neměl co do činění, kličkování mezi trhlinami s možností málem nahlédnout blíže do jedné z nich až po nádherné výhledy na celou Bezingi stěnu. Na špičatý vrchol Gestola, který jakoby z oka vypadl špičce Matterhornu. Na Šcharu a její ohromnou stěnu. Její hřeben, kterým češi prostoupili jako první a velmi dobře se zapsali do podvědomí ruských horolezců za velmi odvážný výkon. Úchvatná stěna, která ukazuje její neohroženost rachotem lavin pod náporem slunečního žáru, ale přitom tak nádherná, že každý se v duchu vidí na jejím hřebeni. Sotva jsem postavil stan, uvařil polévku na kterou jsem neměl vůbec chuť, 1,5l čaje, který mě zahřál a zahnal zimu z vyčerpání a upadl jsem do hlubokého spánku.

Následující den jsme vstávali později, protože jsme věděli, že tak dlouhou a náročnou trasu jako předchozí den nemáme. Ale stále to bylo dalších 600m výškových do dalšího postupového bivaku směrem k jižní stěně Dychtau. Do bivaku jsme dorazili kolem čtvrté, a tak jsme měli trochu času si odpočinout a usušit věci z předchozího dne. Další den jsme měli vystoupat na začátek stěny. Od toho místa to bylo stále na vrchol přes 1200m výškových. Vstávali jsme brzo, ale náš postup byl pomalý. Petr mě problémy s aklimatizací a já zase s fyzičkou. Dosáhli jsme místa začátku stěny a já věděl, že náš postup je opravdu pomalý.Normálně se to leze 2 dny. My bychom při naší rychlosti potřebovali minimálně 4 dny. A tak jsem to vzdal. Ani to moc nebolelo. Myslím, že bez potřebné aklimatizace (a tu my jsme neměli) se tak obrovská stěna nedá vylézt. Kamil s Pavlem pokračovali ve výstupu a já s Petrem jsme ještě toho dne sešli až do Bezingi tábora.

Naše druhá část výpravy mezitím vylezla na Ukju a na druhý den plánovali přejít Bezingi ledovec a vydat se směrem k vrcholu Lalver. Tak jsme se k nim s Petrem přidali s tím, že se podíváme na druhou stranu údolí a konečně něco vylezeme. Ráno valíme opět po ledovci a aby se nám to, že to jdeme již podruhé neomrzelo, zpestřuje to Kryštof tím, že se nám asi na tři hodiny "ztratí". Představa, že to půjde někdo ten den zpět pro záchranáře, a že po cestě bude nahlížet do každé trhliny jestli tam náhodou není, rozdělila naši skupinu na Kryštofa a ostatní. Bivak docela v pohodě. Ráno valíme nad ledovec po hřebeni. Měli jsme dojít až do sedla pod Lalver, kde měl být další, již poslední bivak před výstupem na vrchol. Jenže až jsme se dostali k sedlu a viděli vrchol, bylo jasné že letos je sněhu trochu víc než Šaratov předpokládal. Já a další dva jsme to otočili a vydali se vylézt bezejmenný vrchol. Ambiciózní pokračovali dál. My jsme bez problému dobyli vrchol a hezky se ubytovali v nádherným bivaku s jezírkem. Ambiciózní se druhý den pokusili o výstup, ale zastavilo je množství sněhu a velmi špatná viditelnost. Bylo to dost zvláštní. Od vrcholu Lalveru přicházely do údolí kroupy a mlha. Opravdu špatné počasí. Ale na druhé straně, kde je Šchara a Dychtau bylo všechny dny slunečně bez jediného mráčku. Vzdálenost od sebe asi 5 km. Na cestě zpět do tábora si ještě Martin zvládl vyvrtnout kotník a tak jsme se alespoň s Honzou vrátili do tábora jako úspěšní záchranáři, když už jsme zase nic nevylezli...

Zbývaly mě poslední dva dny, a tak jsem se rozhodl, že dám následující dopoledne rest a odpoledne vyrazím na Ukju (4340m.n.m). Odpoledne do bivaku nalehko a druhej den na vrchol. Informace jsem měl od ostatních, že je to "dávačka", tak jsem se mohl jen těšit. Odpoledne se vrátili kluci z Dychtau. Bohužel jim také nebylo přáno, a tak se alespoň Pavel rozhodl jít se mnou. Odpoledne jsme vyrazili, a protože naše aklimatizace byla už v pohodě, dali jsme to do bivaku oproti normálnímu času o hodinu. Spánek hezky v chatičce a ráno jsme vyrazili kolem sedmé. V deset jsme byli na vrcholu Ukju. Konečně náš první vrchol. Nádherné výhledy na Ušbu, severní Dychtau, Pik Kavkaz a Elbrus, to byla naše odměna. Takže jsme něco pofotili a hurá dolů mezi lidi. Na šašlik a chalodnoje pivo.

Závěr: 8 dní je málo, na to aby se dalo něco vylézt. Zvláště, když jste tam poprvé. Na turistiku nádherné trasy a opravdové dobrodružství. Žádná přelidněnost jako v Alpách a stále lacino. Jen je to trochu dál... Příští rok mám sraz s kamarády opět v Bezingi táboře. Pojedu tam na týden na Elbrus a pak již aklimatizovaný do Bezingi také na týden. Domluva je na první dva týdny v srpnu, a proto jestli se někdo chcete přidat, můžete. Jen připomínám, že letím... Až budu v ČR, rád udělám promítání fotek. Dám vědět.

Jareček