Babí léto na rakouských trojkách

Léto uteklo jako voda, zážitky z červnových Pyrenejí vystačily tak akorát do konce srpna, a když ani v září se nepodařilo vyrazit do zaslíbeného Chamonix nebo jednoduše na hory, byl jsem poněkud nervózní. Možnosti se krátily společně s krátícími se dny a klesající teplotou podzimu. Nakonec jsme ale vyrazili. Alespoň na týden do námi opomíjeného Rakouska. Sic v půlce října, ale přece jen do léta! Do nádherného babího léta! Známe zelené hory v létě, bílé hory v zimě, ale při pohledu na barevné údolí nad Kaprunem jsem byl u snídaně rád, že jsme vyrazili až takhle nebývale pozdě.

Ze všeho nejtěžší je vždycky odjezd v Brnka. Lezečky nacpeme do pohorek, pohorky hodíme k tašce plné průvodců a vše přikryjeme bouldermatkou, která vyplní poslední prázdné místo v autě. Odpolední odjezd se jako obvykle protahuje a tak teprve v deset večer sháníme v pustém Mikulově burčák, kterého se nám však v uzavřené společnosti zavírající vinotéky nedostává. „Jo burčák hoši! To jste měli říct rovnou, že teď sháníte burčák!“ směje se nám noční pejskař, kterého zase potkáváme cestou zpět k autu. S nepořízenou pokračujeme dál. Však co, teď už je jedno jestli dorazíme o půlnoci nebo ve tři ráno… uleháme nad Kaprunem kolem čtvrté. Zítra už budeme spát pod Grosses Wiesbachhornem.

Budíme se do nádherného svěžího podzimního rána. Kolem auta vytváříme úctyhodnou plochu z věcí, matroše, jídla, batohů. Vklidu snídáme a přebalujeme, čeká nás dneska dlouhý a strmý nástup k přehradě Mooserboden a dál k chatě pod stěnou. Plné auto věcí necháváme s klidným srdcem pod kamerou v obrovském parkovacím domě. Těch x pater se nám zdá značně předimenzovaných, ale hromada přijíždějících aut nás vyvádí z omylu. Při pohledu na mapku a výškový profil nástupu, který je hned vedle autobusové zastávky, rychle vyměkneme a za ty prachy (12 EUR) se raději svezeme autobusem a lanovkou až k přehradě :) Ani nemáme výčitky svědomí a nehledáme žádné výmluvy. Narovinu: jet autobusem je naprosto logický závěr. A navíc (!) jsme si nekoupili zpáteční lístek. Fikaně jsme se tak vyhnuli nočnímu pochodu na chatu a naopak máme ještě dost času zajít se podívat pod stěnu. Stěna je oproti fotce v průvodci docela zaflákaná sněhem. Snad to bude držet. Zahlédneme dokonce starší stopy vedoucí až nahoru, což nám dává jakousi útěchu, která zase zaručuje klidnější spánek v pohodlném winterraumu chaty Heinrich-Schwaiger-Haus. Zbytek chaty je v týdnu zavřený. V noci je úžasně, jsme tu úplně sami, lehce pofukuje a my občas vyjdeme ven podívat se na to ticho.

Vstáváme brzy, je docela teplo a nechceme, aby se nám firnová stěna roztekla pod rukama. Čtyřistametrová stěna není svojí délkou nikterak závratná, ale celkově působí docela impozantně a výstupová linie je úžasně přímá. Od úpatí až po vrcholový kříž. Navíc se zde odehrál kus historie. Stěnu jako první prostoupil 15. července 1924 známý Willo Welzenbach se svým lezeckým partnerem Fritzem Rigelem, který vůbec poprvé použil při lezení v ledu ledovcové vývrtky (jakési dvaceticentimetrové šrouby). Smutným faktem je, že tato známá „ledová“ stěna čtvrtého nejvyššího vrcholu Vysokých Taur v posledních letech kompletně odtála a v dobrých podmínkách najdete již jen firn. Zajímavou skutečností také je, že v této stěně zahynul Toni Schmid, prvovýstupce severní stěny Matterhornu.

My se snažíme na Toniho příliš nemyslet a naopak si užíváme ucházejícího sněhu a sklonu kolem 50° - 55°. Dole je i trochu firnu, ale pak už ne. I tak jsou podmínky dobré. Samotný výstup zabere 2 až 3 hodiny, ale záleží právě na podmínkách. My sledujeme nejdříve stopy, které se ale posléze zbytečně odchylují od přímé linky na vrchol, a tak volíme cestu přímo k vrcholovému kříži. Orientace je poměrně snadná, neboť kříž na hraně je vidět po celou dobu výstupu. Pod vrškem je potřeba překonat ještě nepříjemné skalky pocukrované sypkou krupicí. Když dosahujeme hřebene těsně pod vrcholem, přicházejí mraky a protější Grossglockner i celé okolí se halí do bílého. Ale nevadí, nahoře je stejně krásně, čas není špatný a tak si trochu lebedíme. Výhledy ale žádné, a proto zahajujeme sestup hřebenem Kaindlgrat směrem na západ.

Hřeben se brzy stáčí na severozápad a je z něj perfektně vidět do NW wandu. Hledáme naše stopy ve stěně a spokojeně scházíme na chatu. Samotný hřeben Kaindlgrat patří prý k nejkrásnějším tůrám v oblasti Glockneru a je dobrou alternativou k výstupu na vrchol. Hřeben byl poprvé zlezen 9. září 1867. Trasa však není pojmenovaná po prvovýstupci, nýbrž po muži jménem A. Kaindl z Linze, který zafinancoval stavbu chaty Heinrich-Schwaiger-Haus, východiska pro severní stranu hory. Na chatě chvilu spočneme, už je otevřená, dáváme po pivě a jdeme dolů. A dolů a dolů a dolů. U přehrady hrdinsky necháváme odjet poslední autobus do údolí a šlapeme po svých. Někdy v noci, když se konečně dostaneme k autu, chvíli přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad. Už nevím, hned jsem usnul.

Ráno, teda dopoledne, se probouzíme opět na stejném místě jako první den. Zase plech, zase krásně rezavé podzimní lesy. Balíme lezečky do pohorek, pohorky… a jedeme do Zillertalu na další bod programu – cesta Himmelsleiter na Grosser Möseler, druhý nejvyšší vrchol Zillertálských Alp. Čím blíže Zillertalu, tím více nás mrzí, že jsme dobrovolně opustili to krásné počasí v Taurech. V Mayrhofenu, kde na tržišti od místních cikánů kupujeme dary přítelkyním (ať z toho našeho babího léta bez bab taky něco mají), je ještě slušně, jenže cestou k přehradě Schlegeisspeicher vyloženě prší. Ale tenhle výlet se nám daří. Jakmile v podvečer zaparkujeme u přehrady, přestává pršet a my můžeme vklidu zase rozložit vějíř věcí okolo auta. Po dvouhodinovém pochodu tmou se na chatě Furtschaglhaus ubytujeme v plném winterraumu. Tenhle výlet se nám prostě daří. Včera i dneska prý pršelo i tady nahoře.

Nás čeká pěkný den… v mlze. Němci odcházejí hodně brzy, my ještě ani nevstáváme. Po brzké snídani ještě za tmy vyrážíme také a trochu se smějeme čelovkám kdesi daleko pod náma. Borci asi slušně zakufrovali. To ale zjišťujeme, že my jsme taky na špatné cestě a tak zase jdeme zpátky skoro až k chatě. Za světla je dlouhý nástup ledovcovou morénou trochu čitelnější a když dorazíme pod samotnou stěnu, Němci teprve nastupují. Před námi je tentokrát už opravdu ledová severozápadní stěna, která svými mohutnými seraky v horních partiích přitahuje pozornost na první pohled.

Himmelsleiter je název 250 metrů dlouhé ledovo-firmové linie z roku 1956. V této stěně ještě můžete narazit na opravdový led. V praxi se jednalo v podstatě pouze o dvě délky v ledu se sklonem 55° – 60°. Více vpravo si však můžete zaléz i ve sklonu kolem 80°. Po dvou délkách jsme už šli každý sólo firnem v mlze k vrcholu. Jistit se stejně nedalo. Lano se ale asi hodí, protože pod vrcholem (kdo by to byl čekal) byly ledovcové trhliny. Dobrá past v kombinaci s mlhou. Když takhle Mauglí šlápnul do prázdna, lano jsme hned zase vytáhli. Když jsem se pak díval doma na satelitní snímky stěny, divil jsem se, že jsme takto „vedle“ šlápli jen jednou...

Vrcholový kříž i směr sestupu jsme našli jen díky GPSce. Sestup normální trasou směrem na západ je snadný, i když slézání rozbitým skalním řebrem není moc příjemné. Jakmile jsme se dostali z mlhy a mraku, bylo zase krásně a teplo. Na chatě jsme si ještě uvařili a s večerem jsme sestoupili do stínu údolí k autu u přehrady. Počasí se mělo kazit a taky že kazilo. Následující den nás spláchl polední liják z moc pěkné vícedélky, ale později v lese na bouldrech v Ginzling Waldu nám to vůbec nevadilo. Horší už to bylo při útěku do Wilder Kaiseru, kdy pršelo i celou noc. Ale ranní trpělivost (možná lenost) a hlavně pozdní nástup se vyplatil, a tak jsme si nakonec užili ještě bezvadný slunečný den v jižní stěně Sonnecku. Až do pozdní noci…:) U auta jsme akorát vyložili a naložili kufr a ještě v noci jeli domů. A „babí“ léto mohlo začít! :)