Brigáda na Blatinách

Termín: 11. - 13.5.2007
Místo: grunt Blatiny na Vysočině

Začalo to jako klasický lezecký víkend - mírné zpoždění, kritika ženských za velké baťohy, 5 lidí a 2 psi, plný kufr a sedlý zadek auta (výjimečně kvůli cementu, barvám a nářadí, ale to později). Cesta byla příjemná a plná nadšení - byl před námi víkend. Neviděla jsem Tomeeka tak dlouho, že mi už chyběly jeho řeči, tak jsem moc ráda, že mě svezl. To i přesto, že po mé hlášce o tom, že historky o opilé Radce a jejích kouscích už nikoho nepřekvapí, vytáhl takovou, že ačkoli se normálně nečervenám, tentokrát jsem byla červená jak rak až na Blatiny.

Páteční večer standardně skončil v hospůdce, méně standardně - ve Stáji. Bylo to milé, přátelské posezení mnoha lidí u malého stolu plného mnoha piv. Bylo to veselé, protože Mrnda hlásil: "Už toho děcka nechte, bolí mě břicho, jak se pořád smějeme". Už si nevybavuji proč. Těžko říct, kdo měl v té době vyšší hladinu, jestli já, že si to nepamatuji, nebo Mrnda, že se smál každý kravině... Tomeekova historka o jeho hledání vhodných výživových doplňků a moje asociace k ní - tedy potřeby píchání mně adrenalinu do žil jedním mým kamarádem a Márova následná otázka, jestli "mi ho teda píchal" mi zase tak vtipné nepřijdou.

Trošku mě mrzelo, že mi Vojta jako obvykle neodpověděl na mou obvykle filosoficko-fyzikální (to není překlep!) otázku, nahradilo to však řešení jednoho z mých oblíbených témat - změna světa, tedy tentokrát jenom toho našeho - lezeckého.

Jinak se vyprávěly již vyprávěné vtipné příběhy, také některé zatím nevyprávěné, využívající vtipnosti toho, jak se k sobě lezci-kamarádi chovají. Večer byl náročný, vstávání bylo těžké, ale naše pracovní výkony to překvapivě nepoznamenalo.

Myslím, že ještě při společné snídani si nikdo z nás nedokázal představit kolik práce, omítky, špíny, prachu, pavučin a dalších jistě nepříjemných věcí nás čeká. A už vůbec ne s jakým elánem, nadšením a energií lezcům vlastní to vše zvládneme.

Jako loňský nováček jsem o brigádách věděla pouze z dalekosáhlých diskusí na webu. Byla jsem překvapená a stále jsem nadšená - žádné dělení na pracující hlavou a pracující rukama se nekonalo (možná by si někteří měli uvědomit, že to, co napíšou do diskuse na webu nejen reprezentuje VHSku a její členy navenek, ale pro mnohé členy VHS funguje diskuse jako informační zdroj).

Všichni, kteří o víkendu nelezli, protože pracovali na Blatinách, byli lezci. Jeden vedle druhého v období po vyhlášení loňských výsledků a soupeření zejména o vypisování lezeckých deníčků, dělal co mohl a jak nejlíp uměl. Lezci z prvních příček tabulky, kteří už měli letos brigádu splněnou (teda Mrnda), a ti ostatní po osmi (povinných) odpracovaných hodinách, si uvědomovali, že teď už to opravdu děláme jenom pro sebe, že tahle chalupa je naše a to, jak vypadá, je na nás.

Naše ženské práce spočívaly v drhnutí špíny a kdovíčeho všeho, vytírání snad stoletého prachu a pavučin ze všemožných zákoutí, dokonce rozebírání postele tak, abych z ní byla schopná vytáhnout: několik ještě nevyžvýkaných žvýkaček (ty vyžvýkané nebyly jen v postelích -ty byly všude), čokoládovou minci, čokoládu Kinder, sušenku a obaly od několika dalších sladkostí (nikdy bych neřekla, že v lezecké posteli najdu důkazy o tom, že se tam zejména - žere), dále plastového chameleóna, dvoukorunu, špunty do uší, baterku a kus toaletního papíru tak starého, že nešlo poznat, zda je použitý, naštěstí.

Pak jsme prováděli další běžné úklidové a čistící práce, které údajně probíhají každý půlrok. Kupy prachu a pavučin mi ten půlrok nějak prodlužují... Kdyby někdo nevěděl jak uklízet a kde všude vymetat prach a pavučiny, zeptejte se Toma. Tom a Peťa se neustále přeli o to, jak se co má dělat a kdo to umí líp, věřím, že oba to umí dobře. (Moji hlášku, že jsou jak dvě hrdličky, komentoval Tom slovy, že by se nikdy nenadál, že to dotáhne až na holuba - to řekl i přesto, že si jistě uvědomuje, že holub a hrdlička je něco jiného).

Chlapská práce znamenala sekání staré omítky a její vynášení, nahazování nové, sádrování, malování, vrtání a další kupu činností, které nejsem schopná pojmenovat. Přes prach a hluk nebylo vidět ani slyšet, ani Tomeeka. Práce nás všechny stmelila, mnozí z nás si zpívali, někteří aspoň pískali a Peťa Kovařík - byl tradičně potichu.

K večeru jsme se pak sešli nad společným dílem, resp. vymalovanými pokoji a přestali rozlišovat ženskou a chlapskou práci. To se pak daly vidět věci jako Ondra, kterého trápí jak dostat barvu ze dřeva, Vojta či Tom s kýblem s jarovou vodou otírající kde co, Mára s vysavačem nebo Peťa K. leštící okna. Vydrželo jim to i v neděli. Přála bych jejich ženským doma, aby jim to vydrželo i déle, určitě by se to hodilo. Budiž nám ženským k dobru, že jsme byli v početní menšině (4:10), nezvládly jsme chlapům pomoci s jejich prací, ale oni nám s naší pomohli - a zvládli to dokonale.

Radek Juříček vzdal po sobotě kontroly a v neděli už přišel jenom s tím, abychom šli na oběd. Asi mu stačilo nás vidět pracovat, některé bez oběda, některé nadávající, že to v hospodě trvalo dlouho a utekla tak práce, unavené a sedřené večer nadšeně plánující co všechno by jsme mohli ještě zítra udělat.

Škoda, že jen tak málo lidí si uvědomí, jak by Blatiny mohly vypadat, kdyby 300 členů VHS jezdilo na Blatiny nejen lézt či splnit 1 den, resp. 8 hodin brigády, jestli vůbec, ale udělat něco užitečného. Vím, že spaní pod širákem je super a lezci můžou spát kdekoliv, i tak by mohla být lezecká chalupa pěkná a čistá, už jen kvůli těm krásným chvilkám a zážitkům, které nám dává.

Pro intelektuály - na brigádě se pracuje. Jestli nevíte co to je pracovat rukama, raději se někoho zeptejte, ať pak nejste nemile překvapeni a dotčeni tím, že to po vás někdo chce. I na Radka J. myslím bylo hodně, když po něm Tom chtěl další barvu, aby jsme mohli vylíčit další místnosti vedle původně plánovaných (na což se povedlo ho přemluvit) či hnědou barvu na zašlé trámy (což se nepovedlo). I když je to fajn holka, nikdy bych neřekla do autorky výstupu roku (teda Markéty), že pro ni opravdovou výzvou - takovou, kdy člověku buší srdce jak se těší na její překonání, jiskří oči a vře krev v žilách, kdy veškerou energii koncentruje na jeden úkol - bude po 10 hodinách úklidových prací - umýt špinavé okno ještě ten den.

Martin je známý svou silou a energií, pracovitostí v cestách i jinde. Tady překvapil navíc nezvykle brzkým vstáváním, což my „normální“ nechápeme. Dokonce nechtěl v sobotu večer do lezecké hospůdky, protože chtěl "zůstat v jídelně a dodělat tam omítku, i kdyby tam měl být do jedenácti" (nakonec to stihl dřív a do hospůdky šel).

Druhý den dopoledne jsme s Peťou strávily na záchodech - na pánských byla ona. Její prohlášení o tom, že ji čištění záchodů baví víc než kuchyň by mě za normálních okolností překvapilo. Musím přiznat, že jsem měla podobné pocity. Je jedno jaká a kolik práce je za tím, aby kousek záchodů byl desinfikovaný a čistý, ale ten pocit pak, ten za to stojí. Ostatně příjemné pocity z víkendu máme všichni. Navzájem jsme se pochválili nad společným dílem a nadšením, které nás o víkendu pojilo. Zažili jsme příjemný víkend, strávili jsme spolu krásný a užitečný čas, udělali kupu práce a máme pár nezapomenutelných zážitků.

Tímto děkuji všem za super víkend.

Jmenovitě:

Peťce, která to celé po boku Toma zorganizovala a jako vždycky rozdávala kolem sebe energii, tentokrát také ve formě bábovky a výborných buchet.
Tomovi, který bojoval o to, aby se s plánováním brigád nezapomínalo na pokoj 1. Ne kvůli tomu, že by tam spával on sám, ale "aby to tam letošní nováčci měli pěkný".
Tomeekovi, který skutečně pracoval tak moc, že neměl čas mluvit.
Mrndovi, Márovi a Markétě, kteří jako studenti a ti, kteří nemají pracovní týden a tedy se učí i o víkendu, přišli právě ve zkouškovém.
Martinovi, který nás všechny převyšoval nejen v počtu odpracovaných hodin, ale i práci, kterou by tak jako on málokdo zvládl.
Vojtovi, který vše dělal s beranským nadšením (i když na berana nevypadá) a hláškou "že je upovídaný" (byla jedinou, kterou jsem během společného uklízení jednoho pokoje od něho slyšela).
Verči a dalším, kteří zodpovědně odešli z páteční hospody dřív, aby šetřili síly na druhý den.
Ondrovi, který se tak dlouho trápil se stíráním barvy ze dřeva až se na to stal snad specialistou.
Míšovi, který podával skvělé výkony jako ostatní, navíc přitom oživil naše šedivé, špinavé, pracovní oblečení tím svým – ve stylu strýčka Pompa.
Peťovi, který se se svou elegancí, tichostí a osobitým stylem pustil do všeho, včetně leštění oken.
Míše a Markovi, kteří ačkoli pracovali jeden den, pracovali dost, zejména Míša, která to jakožto nečlen VHS dělala na sportkonto Marka.
Radkovi J., který byl jako my všichni překvapen tím, co všechno jde, když se chce.

Původně jsem chtěla končit s mottem "práci zdar" či "sláva vítězům, čest poraženým a pěkné výstupy těm lezcům, co tam nebyli", ale skončím prostě, hláškou malé Helenky z jedné radkovy historky: "všichni jste šišky!"

Radka

PS:
Jsem jedinou necenzurovanou autorkou tohoto textu.

Těším se na veškerou kritiku, komentáře k mé schopnosti psát, trapným sarkastickým poznámkám či domnělé vtipnosti, chytání za slovo a narážky na to, jak se člověk se strachem z výšek, který si ani nezavedl lezecký deníček, protože tam nemá co psát, prohlašuje za lezce.

Kritické poznámky o samochvále, omluvy a výmluvy neúčasti na této či několika již letos vyhlášených termínech brigád či hlášky k mým hláškám od těch, kdo tam o víkendu nebyli a nemají ještě letos brigádu odpracovanou, i dalších, vřele očekávám.

Vaše poznámky začátkem roku o tom, že brigády jsou špatně organizované či chybí termíny neočekávám, vřele už vůbec ne.