Co není v hlavě a ani v nohách

Nikam se mi jet nechtělo. Týden před 17. listopadem jsem volal Rudovi, jestli někam nepojedem do hor. On že neví, je trochu nemocnej, ale že se ještě ozve. Pak jsem pro jistotu ztratil telefon. V úterý 15.11. mi volá Ruda do práce, že jedem do Zillertalu. Říkám, že se mi to nehodí. Ve středu volá znovu, říkám, že se to nehodí a mám spoustu výmluv: nechce se mi, chci se válet, ve čtvrtek pořádám doma hraní her a vaření, nemám přezutý auto na zimu, tata chce dovézt kontejner a uklidit kolem domu. Ruda, že to proberem, že stojí před mou prací. Chvíli na to jsem už s Rudou v pneuservisu, kontejner je posunutej, večírek se ale koná, pojedem do Zillertalu jen na otočku.

Co polezem, ptám se? No tys něco říkal o těch ledech kolem Hochferneru, kde jsme byli před třema rokama? To jsem sice říkal, ale myslím, že to není ono. Jeden z nich je na podzim hodně těžkej kvůli odtrhům a u toho druhýho, myslím Weißspitze, si nejsem jistej, jestli tam ještě vůbec je. Jo, ten tam bude. Rudo, ale já nemám mapu, svitne mi naděje.

Je pátek 18.11. a jedu s Rudou do Zillertalu. Je 16:30 a Ruda to 12km před Mnichovem otáčí. Já jsem si na benzínce koupil kolu, nějak mně už druhej den bolí břicho, bolestínsky to svaluji na nějakou malou virózu. Valíme do Kufsteinu pro mapu, kterou samozřejmě nemáme. Oni ji tam taky nemají a posílají nás do Innsbrucku. V Insbrucku všechno nacházíme napoprvé, ale buď je už zavřeno nebo mají jen blbou Kompasku. V 19 hod. dáváme kebab a jedem na Brenner. Na parkále nad Steinem si balíme věci a jdem po desáté s výhledem na hvězdy spát.

Sobota, moje prababička by řekla sobota-robota. Vstáváme před čtvrtou a vyrážíme směr Günther Messner bivak. Je noc a ráno ne a ne přijít. Je vlezlá zima. Po cestě se dívám do prava, kde by měla být naše Weißspitze. Je to sice převýšení 1000m, ale sklon by měl být kolem 50st v ledu a zadarmo. Co vidím, se mi nelíbí. Ledovec nikde, jen hnusnej suťovej svah a chřastavý skály. Do toho nepudem. Mám ze sebe, potažmo z nás, radost, ano umíme se rozhodnout správně. Před osmou dochazíme na bivak, kde potkaváme dva rakušáky. Fotíme si od nich mapu. A je to tu, v mapě to vypadá, že do stěny dá natraversovat zleva od bivaku, pak nahoru tvrdým sněhem, zase travers do prava a tím gajblem nahoru. To by jsme se vyhnuli tomu hroznýmu suťáku, přelezli do prava přes hřeben a jsme na ledovci. Jo zkusíme to!

Aby nás zase někdo nepomluvil, daváme si sedáky už na bivaku a jdem. V tvrdým sněhu nasazujem mačky, jde to pěkně, traverz taky v pohodě, sníh se víc sype a na šutrech, co jsou pod nim, vůbec nedrží. Však tadyma zpátky nepudem. Gajbl je taky pěkněj, výlez z něj už horší, hlava si musí zvyknout na tu expozici. Ruda stále přede mnou, on tu hlavu přece jen umí vypnout líp. Jsme ve velké vysněžené lávce, co křižuje celou stěnu šikmo z prava doleva. Tady se jde dobře, jen někdy sníh na šutrech zase nedrží. Naneštěstí tohle není náš směr, nechcem do leva ale do prava přes hřeben a na ledovec, vidíme však jen skály.

Chvílu jdeme po této lávce, když Ruda zastaví a říká, že musíme nahoru a ukazuje do sněhem pocukrovaných skal, z našeho pohledu se zdají docela rozeklané, takže pohoda. Lezem po skále nahoru, jde to docela dobře, chvílama, když se trochu bojím, tak na Rudu pokřiknu, ať na mě počká. Začínám se rozlízat a mám ze sebe radost. Sklon se napřimuje, jsou to nepříznivě vrstvený břidlice změklý vodou, co se loupou jak perník. Naštěstí jsou mezi nimi někdy mechy a ty parádně drží. Jsem tak 4 metry za Rudou. Zrovna si říkám, že už to docela těžkne a tak se podívám nahoru, kde že si to odpočinu. Tam Ruda a nějak nezvykle moc mlátí cepínem furt do jednoho místa. Háže na mě sníh a led. Říkám mu, co blblneš Rudo?! Zasekni tam ten cepín, zvedni se a hotovo! Ruda, trochu zaškrabe mačkama, ale v podstatě udělá, co jsem mu poradil. Tak co Rudo, jaký to tam je, už je to dobrý? Ne není, je to v prdeli a nade mnou je to uplně v prdeli! Teď je zas řada na mně. Přemýšlím, jsem v lezecke pozici, cepíny mám tak naškráblý do skály a na jedné mačce stojím docela dobře. Zajistit to zatím dneska nešlo nikde a sestoupit to nejde.Rudo, ja jsem taky v hajzlu, tady jak jsem, tak vydržím tak 5 minut. Rudo, musíš někde udělat trochu štand a hodit mi lano. Ja pak slezu tady kousek doleva, je tam taková jako lávka. Ruda se za chvíli ozývá, jo našel jsem takovou skulinku, akorát na špičky dvou cepínů. Jo a už v tom sedím, ááá Vojto, ja ty nohy mám hin. Za chvíli už mi letí lano. Cvaknu se na něj a pomalu slézám na lávku. Loupe se to pod rukama, ale posunuju se. Brblu si pro sebe, kdyby tak ten cepínek tady držel. Ruda si nahoře taky něco brble (později zjistím, že do kamery). Rudo, a kdybych si do toho sedl, udrželo by nás to? Jo to asi jo, říká. Nebudu to zkoušet, ale i to zpraví náladu. Dávám prvního frienda a sunu se dál. Nevím kam jdu, tak se dívám, jak bych lezl zpátky. Po dvaceti metrech obhazuju velkej šutr a pak slézám do trochu vyledovanýho gajblu. V něm zašroubuju dva šrouby do půlky a udělám štand. Beru si bundu, volám na Rudu, asi za 20 minut je u mne. Nějak od té doby, co jsem ho neviděl, narostl. Tak on už si dal pod bundu péřovku! Těch 40 metrů nám zabralo víc jak hoďku.

Díváme se nahoru, led v gajblu mizí a zase jen skála. Vlevo skála, ale pod náma tak 30 metrů je ta velká lávka, ze které jsme předtím utekly nahoru. Zkoušíme zavrtat rusáka, nejde a já už ho na další výlet nevemu. Ruda zatlouká skobu, no nic moc, a slaňujem dolů. Když jsem dole, hned se mi zvedá nálada. Balíme lano a valíme lávkou nahoru. No valíme, Ruda začíná být pomalej. Když mi po třetí říká, ať počkám, tak přídává, že mu je docela dost blbě. Od rána nejedl. Udělá dva tři kroky a dýchá. Semtam si říhne, pak taky plive. Sunem se stěnou a jak tak traverzujeme, překonáváme sem tam nějaký pilíř, kde jsou jen pocukrovaný šutry, nahoru to nejde, zas ta blbá skála, jdem směrem k Hochferner ledovci, co ho máme pořád po levici. Na jednom pilíři s Rudou zastavujeme, je na tom bledě. Jsou tak dvě odpoledne, touto dobou jsme měli být už nahoře. Tady nás ale vtrtulník nezachraní. Co slanit? Dolů je to aspoň 500 metrů, to by jsme slaňovali dva dny, kdyby jsme měli matroš a dřív nespadli. Rudo, podívám, se ješte tady za ten pilířek. Dávej pozor, říká Ruda. Jdu přes ten pilířek doleva, trochu dolů a jsem v takovým příjemným firnovo ledovým gajblu, sklon 50-70st. Rudo, pojď za mnou, tady je to dobrý! Mám radost, tady se to seká, tady to drží. Na hlavu se mi snese jemná sněhová lavinka. Jééda a nad náma bude Rudo sníh, žádná skala!

V hlavě mám mírné napětí, ale leze se parádně. Vždy udělám pár kroků a čekání na Rudu si krátím tím, že se mu směju. Pode mnou je zoufalec, člověk, co se umí hecnouc, jak málo kdo. Je ale uplně na dně, nafouklej tou peřovkou, visí jen v poutkách cepínů, ani nohy mu nedrží. Tak si z něj utahuju (mám předky z Líšně) a říkám, podívej, tady nahoře je to ještě lepší. Moje eso v rukávu: Rudo mrkni nahoru, tak 50 metru nad nama už svítí slunce! Moc to nezabere, jen koulí očima a plive. Dělám štand a Ruda si do něj okamžitě sedá, trochu si říkám, jestli jsem to lano neměl vytáhnout už dřív. Navazuju se na lano a valím vstříc slunci. Je to pěkné lezení, někdy i 80 st, plus lezení v koutě. Volám na Rudu, tady by se to holkám líbilo. Nahoře udělám štand a doberu Rudu. Jsme na večerním slunci a nový sníh vidíme všude kolem. Hory se barví do červena. Rudovi je blbě.

Tak tady by nás vrtulník taky nezachránil, říkám Rudovi. Jsme v takovým záseku ve skalním hřebeni. Dívám se nahoru a nejlepší bude, lézt 20 metrů ješte po hřebeni, pak doprava do ukloněnýho sněhu s šutrama a dál už jen dlouho dlouhá příkrá sněhová stráň, kterou vemem šikmo někam nahoru. Vyrážím s lanem, těch prvních pár metrů bude dobrý odjistit. O šedesát metrů výše vracím Rudovi štand ze dvou cepínů. Dolézá ke mně a dál už se sune volně. Balím lano a vidím, Rudovi to moc nejde, to ho rychle dohoním! Po pár metrech pochopím, že nedohoním. Je to zase na hovno, teď už jsem to nečekal. Pod vrstvičkou novýho sněhu jsou šutry, na kterých nedrží ani mačky ani cepíny. Nadávám a Ruda se směje, že si zrovna říkal, kdy začnu. Systémem jeden pevný bod, nic, balanc, jeden pevný bod se sunu nahoru i já. Ruda sedí na jednom kameni, ke kterému i já vzhlížím. Dojdu k němu a domlouváme se, že voláme horskou. Je už soumrak a tímhle tempem se dohrabem k autu tak zitra v poledne, jestli Ruda někde neklekne. Je to v podstatě osvobuzující pocit, je rozhodnuto, teď jen zavolat.

Ruda mi podává telefon, já mám provizorni Vodafone asi s 30Kč. Volám 118, číslo nefunguje. Volám 112, za chvílu to zvedají. Nefouká, tak máme klid na pořádný rozhovor. Chlapík se dokola vyptává, kde jsme, to lyžařský středisko nezná, já říkám, že ne, že jsme v horách. (Později se dozvídáme, že jsem se dovolal až do Německa.) Po asi tak třech iteracích už mluvím s chlapíkem z italské horské služby. Ví, kde jsme, a ptá se, co se stalo. Říkám, že jsme netrefili úplně severku Weißspitze a spolulezci se dopoledne udělalo špatně, je mu blivno, asi nějaká viróza. Jsme pomalí jak šneci a nevím, jestli se to nezhorší. Můžete pro nás poslat vrtulník? Vrtulník nemáme. Nemáte? Nemáme, ale půjdeme za váma pešky, budem u vás tak za tři hodiny. Blbost, tady budou pešky, když dobře, tak za pět hodin. Když nemají vrtulník. Nic, říkáme, zkusíme jít pěšky na Hochfeilerhutte, tak za osm hodin tam snad dolezeme. Oni, že jo, že nám jdou tím směrem naproti, ale ať neriskujem a kdyby jsme se báli, ať na ně počkáme.

Tohle nám síly nepřidalo. Jdeme sněhovým svahem šikmo nahoru, během telefonování pdla tma, jdem při čelovkách. Je mi dobře, vůbec nefouká, jen hvězdy a sníh. Věřím, že to dobře dopadne. Počkám na Rudu, něco prohodíme a jdeme dál. Tak furt dokola. Najednou volá někdo na Rudův mobil, co mám u sebe. Zvednu ho, ňákej Rudův kámoš se diví, kdo jsem. Když mu krátce vysvětlím, že jsem s Rudou na horách, dupem do kopce a Ruda je pár metrů za mnou, tak se směje a říká: Tak makejte hoši, jen pěkně makejte!

Jsme na hlavním hřebeni. Pod nama šluchta jak prase. Chcu jít na vrchol, ale Ruda, že si uvaříme čaj a že se pokusí něco sníst. Ohříváme minerálku, co není zmrzlá ve vlaškách. Já si dávám 5 shortbreadů a Ruda ohryzává čokoládu z tyčinky, oříšky by mu neudělaly dobře. Asi se snaží to v sobě udržet. Vyrážíme směr vrchol Hintere Weißspitze, je to kousek, dávám Rudovi ještě hroznový tablety. Pak jdeme dlouhým hřebenem na Hochferner, tady to už známe z minula. Na Rudu už nemusím tak čekat, nějak se rozešel. Kousek pod vrcholem spousta stop ukazuje, kde je sestup k chatě. Paráda, na to jsem se těšil. Sejdeme tak 100 metrů, ještě jednou se najíme a napijeme. Volám záchranku, že je nepořebujeme, ale uprostřed mého vysvětlováni dojde baterka. Jdeme pomalu dolů.

Cestou vidíme světlo, co je hluboko dole na cestě z údolí k chatě. To bude horská, co nás hledá. Jdeme směrem k nim. Ruda jde stejně dobře jako já, možná i líp. V sestupech jsem zatím kvůli kolenu opatrnější. Ještě to nějakou chvíli zabere a nám je jasné, že jdeme rovnou do údolí, chatu vlevo že mineme. Ještě takový blbý plotýnky a za rohem už stojí čtyři záchranáři. Trochu se bojím, co příjde. Ptám se, jestli hledají nás. Oni, že jo. Kdo je ten, komu je blbě. Nedivím se, asi to už není poznat. Říkám jim, že se omlouváme, že kamarádovi bylo dost zle, ale že se už najedl a je mu o dost lépe, že můžeme jít docela dobře. Oni se usmívají, jsou rádi, že je vše v pohodě, že to vůbec nevadí. Lepší, když zavoláme, že máme potíže a pak se nic neděje, než kdyby to bylo naopak. Ani žádny kartičky vidět nechtějí, že si s tím nemáme lámat hlavu. Dávají nám napít čaje a dostávám půl tyčinky. Za chvíli z vrchu přijdou další a ze spoda taky, tak je jich myslím celkem tak devět. Ptají se jestli zvládnem cestu k autu, je to tak 2 hodiny, nebo jestli chceme na chatu. Říkáme, že půjdeme k autu. Přirozeně, že nás doprovodí, je vidět, že to chcou mit pod kontrou až do konce. Balíme si cajky do batohů a vyrážíme. Ptají se mě na jméno. Odpovídám: Vojtěch Doležal. Smějí se, že je to docela složité jméno. Ptají se Rudy. Ruda, říká, že je Ruda. Smějí se: Áááá RUDY!

Cesta je to krkolomná, uzoučká, exponovaná a někdy celá zaledovaná. Kluci z horské mezi sebou vtipkují, takový špalír, jak z Hobita. Docela valíme.  Mají silný čelovky, takže když nám posvítí na složitější terén, tak nevidíme nic. Každých deset minut se ptají, jestli si nechcem odpočinout. My že ne, nechcem je zdržovat. Když Ruda škobrtne, ozve se dvě minuty! Všichni zastaví sednou si a odpočíváme. Jindy zase já zhluboka vydechnu a je to tu: dvě minuty! Cestou dumám, jak je to povznášející pocit, padnout na takový pohodový lidi, co si nepotřebují nic dokazovat a nic po tobě nechcou. Za dvě hodiny jsme u auta, pauz jsme měli pět a já se poslední půl hodiny teším na zbytek koly, co mam v autě.

Na parkále už čekají ostatní, svítí se tu jak na veselce, je tu sanitka a další dvě tři auta. Chlapík si píše naše iniciály a pak si nás fotí. Děkujeme jim a třesem ňákýma rukama. Za chvíli jsou pryč. Je půlnoc, klid, jen my dva. Jdu k autu a napiju se koly. Dáváme si péřovky, vaříme jídlo a hodně vody. Ruda se zavrtá do spacáku, já ještě sedím, do spacáku se mi nechce, pak taky zalezu. Je mi příjemně. Ruda ještě říká: Až si zas něčeho nebudu vážít, tak na toto si vzpomenu. Usínáme.