1.6.2008
Termín: 1. - 23.6.2008
Místo: někde ve Španělsku
Účastníci: Mrnda a Mára
Prolog: "Sakra, je to nějaký dlouhý. Na druhou stranu budete mít v kanclu po ránu co dělat. Takže kafíčko a jdem na to..."
Za vším byla tvrdá příprava. Mrndova mamča pečlivě trénovala pochody v Krase, my se vozili na skály. Stále dokola jsem místo učení sjížděl net a hledal vhodné cíle. Přicházelo to tak nějak samo. Vždycky někde zahlídneš obrázek, jinde si něco přečteš... Dlouhodobou otázkou bylo ukončení semestru do konce května. No, zvládli jsme to dobře, dokonce i s překvapivými výsledky. Ještě rychle stihnout alespoň jeden ohňostroj na Prýglu a valíme!
Cesta. Řízková kultůra, 24 hodin nepřetržité jízdy, déšť, neustále žíznivý auto, déšť!!, spánek, řídit, spánek + řídit, déšť!!! Ve Francii na dálnici dáváme krásné slečně z budky 28 €. Stála za to. Představa téhle slečny, nám musí vydržet na další tři týdny. V Paříži úspěšně naviguji, Mrnda úspěšně bloudí. Vždy když blbě sjedeme, je tam zas cedule se správným směrem. Škoda, Eiffelovku neuvidíme. Až cestou zpět jsme zjistili, že cedule s radarem nejsou jen plané výhružky. Stejně jsme potřebovali už nové fotky do pasu.
Druhý den pozdě ráno jsme v Burgos. Déšť. Sms s 10tidenní předpovědí: déšť. O něco později se loučíme s mamkou, která nastupuje pouť do Santiaga. Spíme v kostelíku nad silnicí. Načínáme jedno ze čtyř platíček Kozlíků. U večeře jsem si jedno vylil:( Máme už jen 21 kousků. Po večeři Mrnda přejel autem šest dalších. Máme 15 kousků :( Ještě za světla nás budí Guardia Civil, policie. Legitimace první. Prý zavolají kolegům, ať nás už nikdo neruší.
Furt je tak nějak podivně. Projíždíme Zaragozu. Jak míjí hodiny v autě, míjí i krajina. Kopce se mění v rozlehlé pláně, pláně ve vinice, vinice ve vyprahlé kopečky a kopečky zas v kopce. Navečer jsme v Montserratu. Déšť, mlha a mokrý skály. Z lezení nic nebude, ale místo je to impozantní. U kamarádů v Gironě je ideální skrýš. Ještě tentýž večer došlo pivo:( Nad ránem došel Ruda Jelínek a všechny nás zničil. Sangriu jsme nevozili, to je tahání dříví do lesa. Jinak zevl, leháro, večírky do rána, pohodlí. Klasickej Erasmus.
Bouřky přešly, a tak to přes Tarragonu nakulíme do Siurany. Nádherná vesnička. Vysoko na útesu, který je dole z tvrdého červeného písku a nahoře pás vápna. Úlet. Bydlíme bez problémů na parkále. Samozřejmě, že se chováme slušně. V noci je vesnička ještě krásnější. Připadáme si jako ve středověku. Kamenné zdi odrážejí světlo luceren, vysoko svítí měsíc a temné uličky jsou prázdné. Je to takový ten typ kam bych se odstěhoval a zemřel. Prodávají tam i krásnej barák za 15 miliónků. Přes den padají krásná 6béčka. Dvacetimetrové technické cesty. Odpoledne v kempu padají hvězdy (Estrella = hvězda = oblastní pivko) a navečer přichází Doňa Simona. Pěkné dny. Zhruba se opakují, jen prostředí skal je jiné. Siurana, Mussara, Arbolí, Prades. Vše v okruhu tak 50 km. Siurana – nejznámější, všehochuť. Arbolí – lezení v plotnách i v kolmém. Potkali jsme zde britský páreček v minibuse. Prý jsou tady tak na 2-3 měsíce! Mussara – atraktivní prostředí. Podle Brita jsou cesty „fucking hard for grade“, což odpovídá. Skvělé bydlení znepříjemnil déšť a sračka. Prades – pás skal, nesetkáte se skoro s ničím jiným než s dírami, dírečkami, dvouprdami. Po dni už lezou krkem. Všude malebné vesničky, žádný problém s vodou či jídlem. U kádi s vodou si konečně umývám alespoň nohy, Mrnda se holí nebo co. Zanedlouho dojede týpek a nabírá z kádi asi tak čtyřicet litrů vody. Srdečně se pozdravíme a radši vypadneme. To je Costa Daurada, druhá etapa našeho výletu.
Nasedáme do káry a míříme do Los Mallos de Riglos. Jednou jsem viděl na netu obrázek a bylo jasno. A když mně Gita půjčila průvodu, tak definitivně. Cestou stavíme v Lleidě. Docela pěkný město a kupodivu docela pěkný holky. Nakupujeme zase konečně pořádný jídlo a pár zásob.
Severozápadně (prostě furt rovně) přes Huescu jedem do nějaké díry, kde odbočujeme a s posledním světlem se kocháme nádherným pohledem na červené věže a masivy Riglos. Spaní jsme opět neuvěřitelně vychytali. Jsou to jakési rozvaliny v lese kus za vesnicí. Další den máme resťák, tak obhlížíme skály, vesnici a zevlíme „doma“. 65 stálých obyvatel dělá vesničku neuvěřitelně tichou a zpomalenou. Na skalách bude prázdno, paráda! Ranní vstávání nevyšlo a tak před polednem přijíždíme na parkál. Ten je úplně natřískanej, lidi pobíhají, navlíkají sedáky, ověšují se expreskama ještě v autě. Na nástupu fronta. No neva, času dost. První metry jsou dost rozpačité. Brambory slepené bahnem. Třistametrová hrouda brambor. A v nich naštěstí sem tam nýty. Ale všechno skvěle drží. Lezení ze začátku oklouzané, Normálka na El Puro je známá cesta. Pod jeskyní Mrnda močí, nad jeskyní už v tom sedí. Každý den není posvícení no:) V sedýlku se rozhodneme, že půjdeme původně chtěnou cestu Serrón - Millán, a tak to nakulíme traverzíkem do komína za Baskama. Fakt ale jako do KOMÍNA. Je úplně rovnej a je tak na 4-5 délek. Brambory a valounky už nejsou ojetý („pholiš“:)) Sem tam těžší místo. Celý se to dá krásně odšlapat, stupy trčí všude. I když je brambora zapuštěná třeba jen z jedné čtvrtiny, drží. Na to už jsme si zvykli, ale pořád moc nevíme, jak bychom tohle lezení jistili. Sem tam hodiny, jinak nevím. Proto jsme rádi, že z adventury, do které jsme se podle průvodce vrhli, se stalo pěkné vzlínání s rozumnými odstupy mezi nýty. Pod námi létají obrovští ptáci ala sup. Občas lezeme přes jejich opuštěná hnízda. Z vrchu se slaňuje a schází, sem tam Mrňovo oblíbené ocelové lanko. Poslední dlouhé slanění až na zem je úžasně vzdušné. Je to zážitek. Do noci pak zapíjíme sucho v krku v parádním stylovým baru v Riglos, který je hned pod skalami. Druhý den prší, tak vyrážíme zase dál a výš.
Konečně už vyrážíme za finálním cílem. Závěrečná etapa tripu. Skrze zelené Baskitsko a přes několik měst, které nabízení kultůru míříme do pohoří Picos de Europa. Jsme kousek od moře a na dohled už jsou zvedající se kopce národního parku. A je tu první pohled, první setkání. Uprostřed toho zubatého pásu se kopce jakoby rozestupují a dávají prostor jasné siluetě hory Picu Urriellu, známější jako Naranjo de Bulnes. I z tak velké dálky je tak jasně rozeznatelná od čehokoliv v okolí. A Hora roste... Místním střediskem je Las Arenas, kde kromě pár škaredých pohledů a dobré pekárny nic moc není. Horská silnička se vine dál podle charakteru soutěsky. „Vohořelou károu, chtěl bych dojet ke hvězdám...Jsem kytarista a kdo je víc...“. Sjíždíme poslední songy, následující tři dny bude v horách ticho. Na konci silnice přebalujeme, třídíme a rovnáme matroš. Pro někoho jsme za šašky, pro další jsme horolezci. Sami pro sebe jsme asi něco mezi :)
Nabalení přecházíme mostek přes tyrkysově zbarvenou ledovou řeku. Je to brána do jiného světa. Za hodinku bude Bulnes, za další tři a půl Naranjo de Bulnes. Do malé vesničky je to trek tuze pěkný. Zpocení odpočíváme u jakýchsi dveří ve skále. Neustále z nich proudí svěží turisté. Podzemní vláček! Ceny jsou ale stejně nestudentské, tak není čeho litovat. Z Bulnes se začíná prudce stoupat. Ještě zde je možnost jít kratší zato hezčí cestou. To jsme ovšem netušili. Skrze vodopády, kolmé trávy a kamzičí hovna se dostáváme na moře suti, vysoko nad vesnicí. Už vidíme na moře. Ale hora nikde. Nasraní čumíme do země. Najednou se objeví. Obrovitánská pyramida. Půlkilometrový téměř pravidelný kužel. Nejkrásnější hora jakou jsem v životě viděl. Spadla nám čelist. Nevěříme vlastním bulvám! Mrnda tvrdí, že je to nějaký fejk. Je to krása! Od zimy jsem na tenhle obraz čuměl ze židle před PC a teď to máme lajfko. Fakt jsme tady! Od monitoru se stránkami summitpostu.org až sem, pod Naranjo de Bulnes. Sice se říká, že i cesta je cíl, ale v tomhle okamžiku je důležitý cíl cesty. Naranjo! Zítra jej snad naplníme úplně. Mrnda už vypadá nasraně, já se zabavuji pozorováním stěny, jak to vždycky říkával Andy. Přicházíme k chatě Vega Urriellu, která je v necelých dvou tisících. Parádní prostorná chata, dvacet minut od západní stěny. Míjíme borce v péřovkách a čepicích. Všichni na nás divně koukají. A nemyslím, že je to tím, že máme kraťase a tričko. Najednou je vlastně strašná zima! Propocení dáváme alespoň flísku a borci v péřovkách už mně nepřijdou tak směšní. Závidíme jim i stan, který jsme nechali dobrovolně v autě. Kolem chaty je ale spousta krásných bivaků všech velikostí. Jeden takový řeší naši smutnější situaci. Při stěhování do bivaku se naskytla nezapomenutelná scenerie. Naranjo znamená „pomeranč“ nebo „oranžový“. Gita mně říkala, že je to proto, že při západu slunce celá stěna září sytě oranžově. Je to tak. A je to nádhera! Postupně, s klesajícím sluncem, stoupá západní stěnou chladný stín, až září pouze vrchol. Tou dobou už jsme v chatě na večeři i přes to, že jsou asi tři hodiny po objednávací době. Druhý den nám prodají o půlnoci Coca-Colu. Chatárka je perfektní, hodujeme u ní na sekeru. Jdeme do zimy. Do zimy a tmy. Při usínání mně napadá jedna stará zimní diskuze na icq:
Mrnda: Hm, tak z obeda je hovno. Maso je zmrzlý a sýr jsem nenasel. Hmm a ted spolecensky katechismus...
Mareček: taky budu cely odpoledne delat úkol, asi aji do vecera poe jsem se ztratil v ANranju.
Mrnda: v cem?
Mareček: borci v roce 83 byli ve stene 69 dnu = Suenos de Invierno 7 A5
Mareček: Ty voe, tam bychom nic nevylezli
Mrnda: no tak tam asi nepojedem
Mareček: proč ne? To byla jen zapadní stěna, neboj
Mrnda: a nedame nějakou hakůvku? Místo v kufru asi bude. A casu taky.
Mareček: no jeeje.
Mrnda: ty vole, pilar má nějakých 15 delek.
Mareček: Krásnej šutr!!
Mrnda: Ten bych lezl!!!
Mareček: Jako Pilar de Cantabrico? Heh, slyšels o tom přelezu tý Španělky co vypada jak chlap? 8a+ po špatnejch nýtech hafo daleko od sebe?
Mrnda: A to bylo tady? Hmm, tak joo no... Ale je to lajna. Co Directísima 6a A2? Los ganchos pueden ser útiles en algún paso aislado si se posee un nivel inferior a 6b+. Horario: 9-12 horas.
Mareček: gancho je háček...driza je tažné lano?
Mrnda: To dame voe, ale 12 hodin je smrt, to pujdem tak 15!
Mareček: No to nejmín, znas to...
Mrnda: to se tezko poleze, jsme shit hakaři a shit horsti lezci
Mareček: jo to jsme no...
Z bezpečnostních důvodů se budíme v 6 hodin. Je ještě tma, ale než vylezeme z betle už svítá. Němí kamzíci přišli sledovat nový den, tak jako ho němě pozorujeme my. Cpeme do sebe bárru s čokoládou, nahazujeme výbavičku na záda a frčíme. Pod západní stěnu je to dvacet minut chůze. Začínáme lézt o půl osmé. Mrnda se mně celou dobu smál, že nemám prsák, že tam umřu, ale jak ho šteloval tak znejistěl a po mé připomínce, jestli mu to spíš neuškodí až hodí tlamu ho hodil do batohu a celou cestu jsme ho táhli. Po první délce bylo Mrndovo: „Hm, tak nevím no, Maro, a to byla jen čtverka“ přesně to, co jsem slyšet nechtěl. Rozhodně ne před traverzíkem za 6a. Trošku jsem se divil, a později ještě několikrát, že to co tady děláme, děláme normálně leda na skalách s borhákama. Ale brzy jsme si zvykli a šlo to dobře. Po krátkém traverzu, kde jsou dvě skoby, se komínem došlo na stanoviště. No stejně to nikdo nepolezete tak to už zkrátím, protože jinak by to bylo na 14 hodin. Následovali dvě hákovací délky, zprvu po svém, pak po nýtech. Přidaly výstupu úžasnou expozici a hloubku. Onu hloubku ale záhy potlačila mlha. Spíš mlíkomraky. Je to taková místní raritka. Dopoledne se kolem vrcholu vytváří ona „mlha“, která poté klesá dolů do doliny. Je to úžasný, protože „niebla“ klesá dolů a my stoupáme nahoru. Jakmile jsme jednou pronikli, tak až do konce jsme lezli nad bílým mořem. Na štandu to bylo jako koukat z okýnka letadla. Lezenice v naprosto úžasným kompaktním vápenci. Spousta děr v třídélkovém stěnovém lezení, jinak kouty a jiné zářezy. Naprostá kvalita, vše jde nádherně odšlapat. Jedna jediná délka byla trocha rozjebaná. V celé stěně jsme sami, pouze v půlce se křížíme s dvojkou co lezou klasiku klasik „Rabadá-Navarro“. Směr je jasný, realitu porovnávám s tím co jsem načetl, obrazy sedí. Poslední dvě délky jsou náročnější spíše na hlavu než na techniku. Všichni zde prý bloudí, plotna jde těžko jistit. Údajný nýt v předposlední délce Mrnda nenašel, zato našel štand. Poslední délku jsem lezl na haluz, ale ve výlezu jsem přesně trefil naše poslední stanoviště. Takže jsme taky bloudili. Ale jde to vesměs všude, lezení tak za IV, V. Vysoko nad mraky a hluboko pod sklánějícím se sluncem dobírám Mrndu a jsem šťastnej. Je půl desáté, světla spousta. Na topu potkáváme Panu Marii a po hřebínku scházíme na východ a poté do jižní stěny. Tady se něco naslaňuje a jsme dole. Je půl jedenácté, světlo není. Na chodníku ztrácíme směr. Řítíme se do jakýchsi strží a sněhových polí. Asi, nevidíme. Nakonec cestu najdeme. Kus před půlnocí pijeme Colu a jdeme vařit véču. Ráno se vykulíme z té díry. Bolí mě všechno od Achilovky až po bedra. Myslím, že Mrndu taky. Vypadá hrozně. Lidi už na nás ale tak divně nekoukají. Chatárka mě nechtěla pustit na záchod. To byl impuls už teda konečně vypadnout a mazat za nějaký šutr cestou dolů. Pro sestup jsme zvolili delší ale mnohem hezčí a hlavně příjemnější cestu. Pokradmu i okatě koukáme přes rameno na Horu. Je obrovská, ale už neroste. Je vidět ještě dlouho. Její vzdálený vrchol ostře kontrastuje se sytě zelenou trávou louky, která zakrývá zbytek Picu Urriellu. Naposledy se dva zombíci přemohli a v rekordních časech se dostali dolů k autu. Jedem do Santiaga. Konec dobrodružství.
Cestou domů moc nemluvíme, jsme asi nasraní. Kdesi v poli koušou v noci komáři a další noc koušou do očí reflektory. V Paříži zas bloudíme, Mrnda zas neodbočuje. Po půl hodině, ve čtvrtině městského okruhu Mrnda konečně odbočuje a otáčí to. Eiffelovka zas nikde. Ale sen se plní a vidíme ji v Německu na benzince. Visí na ní reklama na autobazar nebo co. No, trošku nás zklamala teda. Že jsme doma nám dochází až když na teploměru je kolem 35 st. pana Celsia. Jsme v Praze. Absolutní probuzení nastává doma ve městě když nám padá čelist z každé druhé holky co projde kolem. A poté na Holštejně, když máme v ruce Kras a hubu od nivy...
Mrnda
Info:
Stránky chaty pod Naranjem:
http://www.picuurriellu.com/site/refugio.htm
Topo cesty Murciana 78 - Naranjo de Bulnes:
http://www.lezba.net/images/akce/Spejn_08/Podrobnosti/Topo_1.JPG
Topo cesty Serrón-Millán v Riglos:
http://www.lezba.net/images/akce/Spejn_08/Podrobnosti/Topo_2.JPG
