Fucking Muchos

Dominička, Markétka, kosmický výlet, podzimní mlhy, Boží barvy, slovenské skalky, lezecký život, zážitky, kamarádi...

Nad třetím pivem, zvláště po boulderování, uzrávají plány do dokonalosti. Středeční večerní vlak do Jičína, nekončící příval slov. Lahváček byl dobrej nápad, zase nějak dlouhý den. Zajímají se o nás jen dva alkáči. První kope panáky v umělé hmotě, otvírám mu dva lahváče. Druhý chce vypít naše prázdné lahve, pak tahá slivovici, nebyla špatná. V Suchdole čekáme na přípoj, nad pivem. U Pegeho jsme kolem desáté. Přebereme mu matroš, sebere slovenské koruny, ráno zabavíme auto. Prostě milá návštěva. Nakoupíme zásoby a jedem. Přemýšlím, kdy jsem naposledy řídila. Docela to jde. Na Bečvě posnídáme, bereme osmdesátku, stan a pár drobností. Sundávám pohorky, je to lepší. Smažíme si Ty syčáky. Minimální provoz, na Sulově jsme za chvilinku. Vedro jak cyp, barvy nepopsatelné. Doda se chtěla rozlézt na Tabule, něco je špatně. Jedna cesta vedle druhé, sere nás to. Hlavně společnost jakýchs frajírků. Ne úplně typičtí kokoti, ale fakt to stačilo. Po pár kapkách je ideální situace prchnout jinam, nadšeně slaňuji z druhého borku, stejně už pátá cesta a lezu třetí den po sobě. Jdem k Sokolím vežím. S výškou nám roste i nálada. Mušle nám dělá strašnou radost, skoro pískařský charakter cesty. Je dobře, moc. Klid. Výhledy. Kocháme se obě nahoře. Dominička říká slovo "Boží" tak desetkrát za hodinu a myslí to vážně. Na zahrádce vaříme dobrotku. Pivo. Pýchavky na slanině jen dodají pocit dokonalosti.

Ráno nás překvapí, že studánka neteče, docela zrada. Málo vody, ale upravíme plán. Dvě krásné cesty na Tisícoročnou vežu. U druhé mám línou hlavu, ale ještě nesedám. Dominika bojuje jak lvice a dává těžší variantu. Stačí. Přesun na Manín, kávička u Studánky – potřebuji nějak nakopnout a nabrat energii. Přijíždí Zdeňa a Kudrnáč. Plánují Střechu, dnes jen obhlídnou terén na Kostelecké. My s Domčou se jdem podívat na Pekelnou, abych věděla, do čeho jdu. Lezem tři cesty na Stene Černokňažníkově, abychom si zvykly na matroš. Pekelná se líbí, hlavně výhledy. Je nám moc dobře, už ani nemluvíme. Cestou zpět se stavíme u pomníčků. Vyklidněná pohoda. Otáčím klíčem v zapalování a Baumaxa řve z repráků "fucking muchos". Pětiminutový výbuch smíchu. To fakt sedlo. Bavíme tím i kluky při večeři. Ti nás zase rozesmějí teorií, že dnes Střechu Slovenska jen tak pohladili a zítra jim dá. Jinak přijdou se sbíječkou a půjde pěkně dolů a bude z ní jen plotna. Smějeme se jak blázni. V hospodě jsme za kluky rády, je veselo. A místní se drží dál, ač nám jeden pošle víno a druhý koupí pivo. Cesta k památníku. Stan. Přece jen jsme rozmlsané zmrzlé alkoholičky.

Ráno mizí kluci brzy, my máme čas. Užíváme zvedající se mlhy. Smažíme si vajíčka. Fakt se nešidíme. Z auta hraje oblíbenec výletu Baumaxa. Přesun pod Střechu Slovenska, Kudrnáč chtěl mít aspoň jedny lezecký fotky. Vypadá to monumentálně. Hm, asi to ještě počká. U studánky myjeme nádobí, čistíme zuby a hlavně bereme vodu. K Pekelné je dneska nějak dál, zase to spadané listí na stupech v traverzu. Výhled je víc než dostatečnou odměnou. Stará cesta nám sedla skvěle. Doda v první délce vynechává i borháky, dává friendy. Já v traverzu taky zakládám, ale cvakám všechno. Štanduji, táhlo by to jak cyp. Dělám na Domču psí oči, že bych lezla dál. V pohodě. Nahoře je nám líto, že to nepokračuje. Hezký tatransko-paklenický zážitek. Já konstatuji, že na mě přišla podzimní vyklidněnost. Je dobře. Sestup. Stále se snažíme být opatrné. Doda leze ještě jakous sedmu na Černokňažníkově. Mně se nechce. Jedem vařit. Kluci se vrací s jiskřícíma očičkama. Sice to slanili, nemohli to stihnout za světla, ale prý jí dají ještě jednu možnost. Dělíme se o pohanku se zelím, slaninou a zeleninou. Čajíček dělá dobře stejně jako třešňovice. Veget. Hudbička. Kluci chystají dřevo. U ohně opékáme buřty, popíjíme Kudrnáčovu vařuňku. Během žravky zmizí Zdeňovo ovoce, snad pecen chleba, poctivý kus vysočiny a zbytek vařuňky. Ani do hospody nemusíme a jak je dobře. Večer končí Kudrnáčkovým zhodnocením "po zběsilém týdnu přijde takový kosmický víkend".

V neděli si vzájemně doporučujeme cesty, loučíme se. Mně snad bude i smutno. Ne, však někdy někde u skal. Je zvláštní, že po jednom víkendu může mít člověk pocit, že ty lidi zná skoro odjakživa. Zase šlapeme do kopce, Kostelecká láká. Klídeček. Naruší ho kokoti, mača jedni uřvaní. Nastupuji do linie, láme se to, ale dobrý. Na štandu si říkám nepříjemné, ale krásné. Domča dolézá. Odvážně se vrhá do velmi vzdušného traverzu. Když na ni koukám ve druhým štandu, nemám ani slov. Paráda. Barevný úlet. Traverz - takový strach na druhém konci lana jsem neměla fakt dlouho. Doda chce jít dál, že to bylo kraťoučké. V pohodě, skoro stejná situace jak včera. Leze dlouho. Ze štandu za hranou křičí: "Maky zruš!" Turisťáci pod námi málem spadnou překvapením, co tam dělají dvě baby. Já to běžím rychle, ale těžké, ovšem překrásné. Obrovská radost. Sluníčko. Svačinka pod Střechou. Cesta na Bečvu. Řízení mne vlastně baví. Na chalupě koukám na boulderovku, co má Doda na půdě, ale chyty držet nechci. Chvíli tu pobudem. Naplníme bříška, flasku fotkami a hudbičkou. Hurá do Jičína. Pege nám napůl vynadá, proč jsme lezli toto a tamto zas nelezli. A pak má vlastně hroznou radost. Z nás, za nás a s námi. Zážitky líčíme nad pivem. Patnáct jich bylo. Asi žízeň. Parádní večer. V bytě zdlábneme ovoce v tvarohu. Mňamka. Ráno vycházíme po šesté. Prý to nestíháme. Vlak má zpoždění, přijel na vteřinu přesně, pro nás. Kosmický výlet.

Markéta Kalová