HŠ2026 Letní Tatry

Tatry

Velehory rozumnej velkosti. Jasně. Začíná to hned na parkovišti ve Starém Smokovci. 

Patnáct éček na den je velehorská sazba velikosti nerozumné. Ještě že tam mají Římskokatolickou církev a ta vám nabízí parking za pět. Jo, za pět! A ještě dobrovolně. Samotný výšlap na Zbojnickou chatu je vypsaný na tři hodiny. S batohem lezeckých potřebností a dalších věcí osobních. Nic jako lanovka by tady nebylo? Bylo, ale jen směšný kousek, za šestnáct, kámo, ale zpáteční! Tomu říkám dobře utracený prachy. Asi bych se klidně nechal i vynést nějakým šerpou nebo místním nosičem. Klidně. Výkony mají být lezecké. Turistika je taková chudá sestřenice lezení. V Tatrách nutné zlo, někomu to šmakuje, já teda raději lezení. A pivo. A to tam mají suprový! Místní Tatras z popradského pivovárku. Mňam. Ale na ceduli ho nenajdeš, kámo. To musíš mít kliku na četu dříčů z chaty, co se starají o všechno a jedou týdenní turnusy. Pokud si můžeš vybrat den, určitě úterý a středa nejsou tři Jokeři na forbesu. Směna na chatě je už řádně opotřebovaná a jestli dostaneš objednanou snídani, není úplně jistota, jako lepenej borhák. Je to spíš něco jako stará rezavá skoba. Jo hochu, Tatry. Tak to tady chodí. Prostě seš rád i za tu starou svini, protože nic lepšího tady není. Ono to asi jinak dělat nejde. Potřebuješ mít přesný řád a harmonogram dne, abys tu tlupu nemytých opic nějak dokázal zkrotit. Samozřejmě to jde pojmout i víc lidsky. Takže díky, druhá směno a dvacet éček dýška si určitě zasloužíte! 

No ale teď teda trochu toho lezení. Ale ne hned! Zas je tu ta ukřičená sestřenka s kamennými chodníky. Takže hezky batoh na záda a než ti dáme čichnout ke skále, tak se hezky projdeš, holomku! A nebude to špacír za malíčky jako s holkou v lužánkách. Bitka po šutrech snad všech rozměrů a tvarů. Svahy. Samozřejmě šutrovitý. Tráva. Klouzavá. A kosovka, která tě nepustí, leda kdybys měl motorovku a týden času. Nebo to můžeš vzít bystřinou tekoucí od... Vlastně ani člověk neví, kde se ta voda bere. Prostě tam najednou je a výš už zase není. Pán Bůh to tak asi chtěl. Ale pak už stojíš pod skalou. Hurá! Jde se lézt. To se může zdát. Ve skutečnosti stojíš ráno v propoceným tričku, funíš jak lokomotiva, ale plotna nad tebou ti říká, že už za chvilku bude dobře. 

No jo, ale kudy? Podle popisu a fotky většinou nic moc. To, že se na to díváš z dálky a jeví se to jasné jako facka se rozplyne v okamžiku, kdy stojíš dole. Všechno vypadá totiž úplně jinak. No nic, nakonec stejně přijdeš na to, že to hledání, bloudění, sestupy a výstupy je vlastně to dobrodružství, které to dělá tím, čím to je. Krásným. Nezaměnitelným. Originálním. Tatranským. Prostě klasickým lezením. Tak jak to bylo dřív, s tím rozdílem, že vybavení je úplně jinde. Dál, kamarádsky. Friend ly... 

Takže když v té plotně lezeš peckovní dírky nebo spíš teda takový misky za čtyři

plný vody, zase přemýšlíš, kde se ta voda bere. No nic. Jo a čteš dobře. Čtyřky! 

Na víc tady nemáš, i když sekáš sedmičky na sportovkách. Protože prostě ta hlava tě nepustí. Půlky se stáhnou, dech zrychlí a hlavou se ti honí všechno možný, jen ne to, 

že je potřeba udělat pár nezajištěných kroků a dorazit ke staré skobě, která spustí lavinu endorfinů, serotoninů, no prostě ten blaženej pocit úlevy. 

Jo, čteš dobře. Kdekoliv jinde bys něčím takovým pohrdl, ale tady je to něco jako teplá deka, když celej den mrzneš venku. Tak jedeš dál, štand za štandem, někdy i se Standem nebo s panem Vlastním a někdy taky není moc radno do toho ani sedat. Jó hochu, Tatry. Tady není nic zadarmo. Radši si rychle zvykej. 

Dosažení vrcholu nebo konce cesty tady většinou je jen začátek něčeho dalšího Tatranskýho. A není to ten dobrej čaj, co hřeje a je na něm napsáno 60%. Kdepak. Většinou je to nějakej hnusnej gajbl, hřeben, z kterýho mrazí a celou cestu dolů je ti jasný, že jestli tady kdekoliv škobrtneš, tak jsi na tři půlky a budeš druhej den v novinách. Možná to chtělo přibalit sandály a igelitku, aby to mohli pisálci jen zkopírovat z minula. A když se ti povede to konečně dojít někam dolů na chodník, tak je tu zas ta ošklivá sestřenka, co žaluje a zase to slízneš. Po šutrech. Na chatu. Na dokovací stanici, kde se připojíš na nabíječku v podobě lahodné večeře, pár piveček, trochu té erární kytary a šupky hezky nahoru do postýlky. Ale nemysli si, že si tam dojdeš jen tak. Tady jsi v Tatrách, takže i tohle bude vyšperkované na místní způsob. Jestli se chystáš do Japonska, tak perfektní průprava, jak se naučit zdvořile lámat v pase a hezky v předklonu si to přes hromadu batohů šinout ke své posteli takovým 6A boulderem. No, moc chytrý nebylo vybrat si postel u okna. Na konci tohohle všeho. Ale co už. První den je za tebou a čekají tě další tři. Takže namazat alpou bolavý tělo a ráno hezky na sedmou, ať sedíš na snídani. A jestli jsi stihl předtím latrínu, vem na to jed, že to z tebe bude cítit ještě aspoň dvacet minut. Jsi ready. Tak si to dáme znovu. A pak ještě dvakrát. Protože je to nakonec prostě boží.