Písky – Horoškola 2026

Písky. Monumentální skalní věže, které nabízejí velmi specifický druh lezení. Pro mnohé to není jenom lezení, ale životní styl. Romantika skalních měst, drsný písek, nespočet spár, komínů a širočin. A k tomu nutná dávka morálu, dlouhé odlezy a trochu toho strachu o holý život, než se dostaneš k jedinému kruhu v cestě. Samozřejmě s nadsázkou – občas tam jsou kruhy i dva.

A tak se i horoškola 2026 vydala nasávat atmosféru, která písky obklopuje. Pro někoho už známá věc, pro většinu z nás to bylo naše poprvé. Nejdřív to ale nevypadalo vůbec dobře. Náš romantický výlet totiž překazilo počasí, a tak jsme to o týden odložili. Ani napodruhé nám předpověď moc nepřála – z původně slibného víkendu to začalo vypadat na „tropické teploty, odpoledne místy přeháňky a bouřky“. Nakonec však ve čtvrtek večer padl verdikt a ve skromném počtu jsme vyrazili do Ostrova.

Celá naše malá tlupa se potkala v pátek večer v Campu pod Císařem. Malebný kemp bez signálu, zato obklopený stromy, krásnými výhledy, rybníkem a hospodou. A také liškou, která po nocích chodila krást jídlo. Instruktorů bylo podobně jako nováčků, a tak jsme vytvořili různorodá lezecká družstva. Někdo dvojice, jiní trojice, a dokonce jsme měli i pětici. Po koupačce a tradiční večerní zábavě, okořeněné místní atmosférou (a povzbuzujícími nápoji), jsme postupně ulehli do stanů, hamak, aut nebo na zem, abychom načerpali dost sil na nadcházející velký den.

V sobotu začaly ty pravé pískovcové radovánky. Cestou ke skalám jsme se kochali krásou skalního města. Opravdová zábava však přišla až pod skalami. Navzdory horku jsme nahodili dlouhé oblečení, oblékli sedáky a navěšeli na sebe nespočet smyček, kevlarek, chlupatic i bambuláků. Takto nastrojeni jsme konečně mohli okusit to slavné pískovcové lezení. Ohmatali jsme si drsný písek a už začaly první spáry, soukání komíny i přeskoky. A pak přišla ještě jedna pískovcová zvláštnost – klasifikace. Spára za III? Podle německého průvodce solidní pětka. A komín? Ten je samozřejmě pořád za III. Číslo v průvodci zkrátka na písku často neřekne všechno.

Občas to bylo náročné, ale ten pravý zážitek nastal až při vlastním tahání cest. Proti strachu a dlouhým odlezům jsme usilovně bojovali provazováním hodin, obhazováním hrotů nebo zakládáním uzlíků a bambuláků, samozřejmě tutových. Ti vybavenější z nás mohli také využít pomoc kamarádů v podobě UFA. A že je náročné se dostat na vrchol věže? Dostat se dolů je často stejně dobrodružné. Slaňáky pod hranou věže, do kterých je potřeba slézt (nebo přepadnout), přelézání na sousední věže… A slanit přes padlou břízu? Žádný problém.

Na konci velmi intenzivního dne jsme byli opečení, upocení a černí od písku. Rybníček proto přišel vhod a po osvěžení už nic nebránilo tradičnímu večernímu programu – dobré večeři, pivu a nekonečnému rozebírání zážitků, úspěchů i krušných chvílí. A nakonec nám vyšlo i počasí – přestože jinde řádily letní přeháňky, nad Ostrovem zůstalo celý víkend sucho.

Druhý den už jsme do skal vyráželi o něco zkušenější, ale písek nám stále připomínal, že tady platí trochu jiná pravidla než na běžných skalách. Kouzlo písků totiž není jen o číslech a obtížnostech, ale hlavně o samotném pohybu, dobrodružství a atmosféře skalních měst, které na jiném typu skal člověk hledá jen těžko. Pomalu jsme si začínali uvědomovat, proč mají písky mezi lezci tak výjimečné místo.

Z Ostrova jsme si tak odvezli nejen písek v botách a pár nových zkušeností, ale hlavně chuť se zase vrátit.