1.11.2014
Kde se to vše semlelo: Paklenica
Termín: 25.-28. října 2014
Účastníci zájezdu: za nováčky VHS – Kristýna Ševčíková a Eliška Sychrová, loňský nováček z Lokálky – Jirka (Véča) Večerek, kámoška a delegátka zájezdu – Květa Pilařová, náš nejzkušenější člen a vůdce – Tomáš (Zůňa) Zunt
Mezi horolezci se často mluví o Paklenici, která nabízí sportovky i vícedélky, krásnou přírodu i moře v jednom. A tak jsme si s kámoškou Květou slíbily, že se tam spolu taky podíváme. Dáváme dohromady partičku dalších nadšenců a vyrážíme společně na jih.
Ubytováváme se ve Starigradu, v malém kempu Igor přímo na břehu moře, kromě nás tu nikdo není, můžu doporučit. Obloha je vymetená, ale vítá nás pověstný vítr Bora (chorvatsky Bura), který nám v noci lomcuje stany o sto šest. Prý obvykle trvá 72 hodin, takže nás asi čeká veselo.
První den se rozlézáme na čtyřdélkách v severní části masivu Aniča Kuk. Nálada v týmu je dobrá. Večer si pak u večeře plánujeme s Eliškou a Jirkou společně pokořit cestu D. Brahm, třinácti-délku ve stěně o 300 metrech v centrální části masivu Aniči, která nabízí i lehčí délky odjištěné nýty, vhodné i pro nezkušené a křehčí jedince.
Cesta D. Brahm na pláncích
Ráno vstáváme poslušně za úsvitu a po deváté hodině už přešlapujeme pod nástupem. Nálada v týmu je stále dobrá.
První délka:
Neohroženě tahám já a mám ze sebe fakt dobrej pocit. Kdybych věděla, co nás všecko během dne potká, tak by mi úsměv poněkud zmrznul…
Druhá a třetí délka:
Tahá Eliška, avšak v nepřehledném terénu nejspíš míjí štand a žene se do další délky. V burácejícím větru se vůbec neslyšíme. Lana ubývá a Jirka se mě ptá, jestli už jsem zažila souběžné lezení. Odpovídám, že nevím, co to je, ale rozhodně to nehodlám praktikovat. V následujících pěti minutách už nezbývá žádné volné lano a my popolézáme asi pět metrů, aby se Eliška dostala ke štandu. Ještěže mám tak pomalé vedení, že mi celá situace dochází až po skončení této riskantní akce.
Čtvrtá a pátá délka:
Tahám opět já, neboť se podle průvodce jedná o lehčí délky, mající charakter traverzu. O co je však obtížnost lehčí, o to náročnější je orientace v terénu. Konečně nacházím štand, a to díky špatně ukrytému lidskému exkrementu na skalní polici. Jó, když to na člověka přijde…
Hovno na štandu
Šestá délka:
Terén těžkne, na štand dolézám poněkud rozklepaná a v duchu proklínám těžký batoh na zádech. Po drahné chvíli, co se snažím na malém prostoru srovnat a ve změti smyček si konečně cvakám odsedku, mi Jirka oznamuje, že mu celou dobu stojím na noze.
Sedmá, úplně nejblbější délka:
Jedná se o klíčové místo, které podle mě rozhodně nemůže být za 5c. Jirka tahá, protože s Eliškou si na tenhle převislý a nevábně vyhlížející kout netroufáme. Dlouho si neví rady a my mrzneme na štandu. Vítr je stále silnější. Nakonec se i navzdory hekání dostává přes obtížné místo, my zezdola vidíme jen jeho nohu zmítající se ve vzduchu. Vydávám se za ním a jadrně kleju. Jirka mi radí, že musím těžké místo překonat jedině tak, že na tuleně skočím po hlavě do díry před sebou a přitom ve vzduchu budu kopat nohama. Zjišťuju, že to opravdu jinak nejde a připadám si zoufale, s batohem se vklíním do úzkého otvoru hlavou napřed a třepotám nožičkama. Jirka nade mnou řve smíchy, což mě ještě více rozzuří.Na štandu padá Elišce ze skály reverso, naštěstí máme ještě dvě.
Při hře na tuleně jsme vypadali asi jako tenhle pán, jen jsme měli na zádech ještě batohy.
Osmá délka:
Opustil mě všechen morál a odmítám tahat. Eliška taky nevypadá nadšeně a Jirka proto znovu leze na prvním. Stíny se prodlužují a vítr sílí, závistivě ze štandu hledíme na protější stěnu zalitou sluncem. My jsme celou dobu ve stínu a drkotáme zuby. Jirka běhá po skále jako zajíc a nemůže najít správnou cestu. Nakonec konečně zakládá štand obhozením stromku. Přímo za zády pak objevuje kruh. Odnikud se zjevil Chorvat a něco mele o tom, že s tímhle tempem za světla na vrchol nedolezeme. Za námi se sápe ještě jedna dvojice z Česka, Chorvat je drze předbíhá.
Devátá délka:
Moje choulostivé hudebnické ručičky stále více trpí při kontaktu s hrubou a ostrou skálou. Bříška prstů začínají krvácet a nechávám za sebou všude krvavé stopy. Aspoň tak napovídám české dvojici za námi, kudy se mají vydat. Elišce zase něco křuplo v koleni, naštěstí to moc nebolí a může postupovat dál.
Desátá délka:
Dva Chorvati nám funí za patami a jsem z nich tak nervózní, že při těžším odlezu ze štandu padám zpátky na polici jako pytel brambor. Chorvati si vyměňují výmluvné pohledy. Já se ale nedám a se zaťatými zuby se sbírám a lezu dál. Ostatní ve volné chvíli pozorují západ slunce. Začíná nám být smutno…
Jedenáctá délka:
Chorvati nás předbíhají a vyzývají nás, ať pohneme kostrou. Blbečci! Jak to asi máme udělat, když nás úplně vyblokovali. Musíme počkat, až odlezou. Začalo se stmívat, je nám stále větší zima. Česká dvojka na nás zespoda haleká, ať na ně nahoře počkáme. Zapomněli si vzít čelovky.
Dvě poslední délky, konečně!
Jedná se spíše o úprk po skále. Rychle se stmívá a zapínáme čelovky. Eliška se neohroženě žene na prvním vpřed, kašle na zakládání jištění a nakonec všichni šťastně staneme na vrcholu. Úlevou mi spadl kámen ze srdce, hlavně když jsem ve tmě na vrcholu rozeznala siluety těch dvou Chorvatů, kteří se na nás rozhodli počkat a dovést nás dolů. Tak přeci jen to nejsou takoví blbečci, jak jsem si myslela!
Celá cesta se jmenuje po tomhle chlápkovi, který v ní jednoho krásnýho dne zařval
Sestup dolů:
Nahoře ještě dlouho čekáme na českou dvojici z Hradce, kteří se stále neobjevují, nakonec se však taky bez úhony dostávají na vrchol. Pomáháme jim rychle sbalit lana a Chorvati nás vedou dolů. Elišce se nahoře rozbila čelovka a nesvítí, máme tedy na sedm lidí pouze čtyři baterky, postup jde proto pomalu. Je to samá ferrata anebo suťovisko, cesta je dlouhá a úmorná a tma je jako v pytli, naštěstí však kolem desáté hodiny večerní šťastně staneme na parkovišti u auta a žehnáme Chorvatům za záchranu. Znaveni se všichni nasoukáme do auta a startujeme, avšak baterka vypověděla službu a proto nám trvá ještě další hodinu, než se nám podaří přes kabely nastartovat a odjet zpátky do kempu. Já už se tomu ani nedivím, dnešní den je plný překvapení…
Velebity zalité večerním sluncem
Závěr:
Ne nadarmo se říká, že nováčci jsou potrava hor. My jsme nakonec všem nebezpečenstvím unikli a doufám, že příště už budeme zkušenější. Večer po náročném zdolání cesty D. Brahm jsme poněkud pokazili reputaci oddílu VHS tím, že jsme každý po jedné skleničce vína doslova usnuli na stole a postupně se odplazili zmožení do svých stanů. Kdyby mi někdo řekl, že druhý den vylezu ještě populární cestu Mosoraški a znovu budu sestupovat za tmy, tak bych mu nevěřila. Opak je pravdou. Celkově však musím zhodnotit tento lezecký výlet jako velmi vydařený a kupodivu mě od lezení neodradil. Těším se proto na příští zážitky. Ahoj!
