Jak se rodila JISKRA a můj první výstup.

Jak se rodila JISKRA a můj první výstup.

Napsal Lubomír Novák dne 5.12.2011

V roce 1957 jsem v práci poznal partu kluků, co se věnovala turistice. Pozvali mě do své klubovny Spoj–Brno za Lužánkami. Klubovna byla v půdním prostoru nad fajnovými klubovnami tenistů. Byla to cimerka, tak 3x3 m, zeleně vymalovaná
s jedinou výzdobou a to otiskem wibramu bot, šlapajících po stěně přes strop a ztrácející se někde v rohu místnosti. Tady se domlouvaly různé akce až po pochody na 1.máje.

Zdenek Kašpar, náš tehdejší vedoucí oddílu, byl vynikající kamarád a orga- nizátor. To potvrdil na jednom 1.máji. V průvodu jsme nechyběli a jen jsme se dívali po transparentech s pěknými tyčkami, které by se nám hodily na postavení letního tábora. Na konci průvodu byla seřazena nákladní auta milicionářů,kde se transparenty odevzdávaly a nakládaly.

Zdenek neměl hlavu jen na klobouk. Přesunul nás k jednomu krajnímu autu, kde nebyl takový shon a na korbě stál jen jeden milicionář. Ten jenom tu a tam odebral nějaký ten transparent. Zdenek využil této situace a nechal se slyšet: “Soudruhu, transparenty s těmi delšími tyčkami se mají dávat tam na to druhé auto!“ Soudruh nic nenamítal, jen podotkl:“Jak to tam budu přetahovat?“

„Ale, tady kluci nám pomůžou, že?“ obrátil se na nás.

Samozřejmě jsme kývli a soudruh byl rád, že nemusí nic dělat. Za druhým autem byli další kluci, co vždycky hodili jednu tyčku na auto a tři odnesli do parku schovat.

Na letním táboru pak u brány byl transparent: „Vítáme vás“ a z druhé strany bylo „Republiku si nenecháme rozkrádat.“

Vedle Zdenka se opravdu člověk nenudil. Byl stále plný nových a nových nápadů. Zdálo se mu, že jen to chození v přírodě není dost vzrušující a že bychom se měli věnovat ještě nějakému jinému sportu. Padaly různé nápady. Mimo jiné i šerm. Takže nás vůbec neudivilo, když na jedné schůzce přišel se zajímavým nápadem. „Když tak chodíme po těch kopečcích jako turisti, co kdybychom zkusili horole-zectví?“

Všichni zpozorněli, protože to byla velice zajímavá myšlenka, ale nikdo z nás se s tímto sportem nesetkal, takže co to vůbec je, bylo velkým otazníkem. V knížkách jsme jen někdy četli, že to jsou chlapíci ostrých rysů, samý sval a šlacha, ošlehaných větrem a odhodlaných překonat i ty nejtěžší překážky.

Zdenek neměl nikdy daleko od myšlenky k činu a tak přislíbil, že na příští schůzku přivede někoho od horolezců, aby nám něco pověděl.

Co slíbil, to dodržel.

Přivedl chlápka, ale jen jsme ho uviděli, naše představa o sportovcích výše popsaných, se rozplynula jako pára nad hrncem. Na tom chlapíkovi si svaly hrály, ale spíše na schovávanou, než aby mu napínaly košili k prasknutí. Za jeho černým knírem a bradkou, žádné rysy nebyly vidět a co se týče ošlehání větry, to nebylo taky vidět. Možná v trenýrkách po zkonzumování fazolové kaše.

„Říkají mi Kazimír.“ Jeho hlas nás vrátil do současné reality. „Donesl jsem nějaké fotky, abychom si mohli lépe o všem popovídat.“

Začal vyprávět o různých příhodách, co se na horách přihodily, jak lezci jsou závislí jeden na druhého. Jak dovede počasí změnit pěknou cestu v dramatickou, kdy může jít i o život a jak to všechno upevňuje kamarádství.

Vyprávěl tak poutavě, že kdyby byla v místnosti moucha, tak by nám jistě někomu vlítla do huby, které jsme měli otevřené údivem. V tu chvíli, kdyby nám ukázal štětiny z prasete a řekl, že je to srst sněžného muže Yettiho, tak bychom snad nepochy-bovali, jak byl přesvědčivý. V následujících letech jsme ale opravdu poznali, že měl pravdu, o kráse tohoto sportu.

Ale abych nepředbíhal.

Když Kazimír skončil svoje vyprávění, nabídl nám účast na dni „Otevření skal“ na Pálavě a že zajistí i cvičitele, abychom si to zkusili. Brali jsme to všemi deseti.

Týden se táhl jako kšandy a nemohli jsme se proto dočkat neděle.

Byl jsem na nádraží asi tři čtvrtě hodiny před odjezdem vlaku a to jsem byl už jeden z posledních. Koupili jsme si lístky za 8,-Kč do Popic a zpět.

Konečně jsme ve vlaku, který a za chvíli uháněl krajinou za ranního úsvitu.

Aby nám cesta lépe ubíhala, tak jsme hráli naši oblíbenou hru na „Pitomce.“ Byla to divoká hra, u které vznikala nová slova, jak jsme se chtěli vyvarovat titulu Pitomec. Tak třeba, na příklad na místo sýru Ementál, vznikla hvězda Ementa, nebo slovo Tivulka, měla být indiánská kabelka na tupé šípy.

Cesta proto uběhla rychle. Z Popic nás čekalo pár km do Věstonic a odtud ke cvičným skalám na Pálavě.

Hnali jsme se jako stádo buvolů. Naše vražedné tempo se najednou změnilo v šouravý krok. Sluncem osvětlené bílé skály se najednou před námi objevily v plné své kráse a na nich lezci. Celá atmosféra byla ještě umocněna cinkáním karabin, byly slyšet povely a někdy i peprné nadávky, když někdo vypadl ze stěny.

Jenže to nebyly kopečky z trávy, jak jsme byli zvyklí, ale kolmé placáky, co kolmé, dokonce převislé. Nějak jsme se najednou šourali stále pomaleji. Doškrábali jsme se pod centrální masiv, Martinku. Bylo tam, jak v Babylóně. Mluvilo se tam slovensky, polsky, rusky, i němčina byla slyšet.

Všichni měli povznesenou náladu, nejen proto, že se tady každý rok scházeli, ale že pod Pálavou byli i vinné sklepy k disposici.

Všude se válela lana, kladiva, karabiny, úvazky a dokonce tady ležel na trávě i jeden horolezec značně vysílený, kterému dal někdo láhev do ruky, aby asi nebyl dehydrovaný. Podle mě to byl opravdu projev kamarádství. To kdyby člověk upadl ve městě, tak by ho jistě lidi překračovali a né, že by se o něho někdo postaral jako tady.

Najednou někdo huláká: „To je dost, že už jste tady.“ Byl to Kazimír s několika kamarády, což byli cvičitelé, aby se o nás postarali.

Rozebrali si nás po dvou. Já a Zdenek jsme byli přiděleni k menšímu podsadité-mu chlapíkovi, který toho moc nenamluvil. V ranním slunci se jeho hlava a plnovous leskl jako by byl z bronzu. Byl totiž rezavý.

Zdenka tato figurka nějak zaujala, přesto jsme si mnuli ruce, že takový trpajzlík nás nemůže přece na těch skalách strhat.

Ježíšmarjá, jak my jsme se spletli. Od té doby jsem na horách vedl své kroky vždy obezřetně a hlavně jsem byl ve střehu s cizími lidmi.

Když jsme kousek popošli, vystoupil náš cvičitel více do svahu, aby vyrovnal výšku a pravil: “Říkají mi Maty, tak jdeme na to!“

S lanem v ruce pádil k Vzývající (každý šutr má své jméno), při čemž nám naznačil, že máme co dělat, abychom do odpoledne vše přelezli až k Martince.

Pádil jako divý a my za ním funěli se ztrátou 20 metrů.

Zdenek celý rudý, však začal s diskusí:“ Už je to tady! Bacha na zrzavý. Měli jsme doma kocoura“ cedil mezi zuby klopýtající Zdenek a já jsem na tom taky nebyl lépe a pokračoval: „A ten byl taky rezavej. Jednou jsem se holil a měl jsem jenom trenky a ta potvora mě tak poškrábala v rozkroku, že jsem chodil týden jako bych rajtoval koňa.“

„Nemůžeš srovnávat Matyho s kocourem.“ odfuněl jsem odpověď.

„No a co Lenin? Taky rezavej a co bylo, samozřejmě revoluce.“ odpověděl si Zdenek sám.

Byl tak svým výkladem zaujat, že nepostřehl, že jsme došli a já už stál. Vrazil do mě a štěrk pod nohama udělal své. Váleli jsme se ve vřelém objetí po zemi. Někdo nás tak vidět, tak by si jistě řekl, že láska mezi chlapy je nějaká žhavější.

„To už jste unavení?“ bavil se Maty “že se válíte?“

Ani jsem se nestačil oprášit a už velel: „Přeber lano!“ A podal mi ho.

Všiml jsem si, že si horolezci potvrzovali různé povely a tak jsem vykřikl: “Přebírám.“

„Co tak řveš? I když jsem menší než ty, tak to neznamená, že jsem hluchý.

Pokračuj!“ zvýšeným hlasem mě káral náš cvičitel.

Otočil jsem se na Zdenka a podával mu lano se slovy:“Přeber lano!“

„Přebírám.“ zahřměl Zdenek jako starý harcovník.

Tento proces jsme brali jako seznámení s lanem, ale asi to nebylo to pravé ořechové, protože Maty dostal výraz sněžného muže a procedil mezi zuby: „Přeberte někdo to lano, vy šašci.“ a s jedním koncem, co měl na sobě uvázaný, zmizel v průrvě Vzývající. Maty nebyl vidět a tak jsme si sedli a čekali, co bude dál. To se pak ale děly věci.

Po chvíli se na vrcholu objevila Matyho rezavá hlava. Vypadal jako César v plné zbroji s naleštěnou přilbicí, který velel: „Poď!“ ale v zápětí ho změnil.“Dyť nejste navázaní?! Na co čekáte, že vás vynesu? Navažte se!“

Široko daleko nikdo, kdo by nám poradil. Byli jsme trochu bezradní. Když jsou na laně dva, to ještě jde. Každý má svůj konec, ale my jsme dva na jeden konec!?

Zdenek to řešil po svém. Stoupl si vedle mě, omotal kolem nás lano a že byl starší udělal i uzel.

„A může táhnout.“ spokojeně pronesl Zdenek.

Na vrcholu se vztyčila postava Boha pomsty: “ Vy blbouni, jak tak chcete lézt?“ hřímal Maty.

Samozřejmě Zdenek zase zabodoval:“Chtěli jsme být spolu a pomáhat si.“

Maty zjevně zavrávoral a chytil se za hlavu.

“Asi je tam vítr.“poznamenal Zdenek a pokračoval: “My jsme to nikdy nedělali.“

Maty to asi pochopil a už mírnějším hlasem řekl: “Tak dobře. Ty“ ukázal na Zdenka “Půjdeš, jak je ta modrá značka a ty“ ukázal na mě „půjdeš na konec.Jasné?“

Kývli jsme hlavami. Jinak se stejně nedalo nic dělat. Na moji adresu ještě poznamenal, že snad ten konec najdu už sám. No to mě tedy dožral. V momentě jsem kolem sebe omotal lano a zauzlil. Zdenek stál bezradně u lana, tak jsem se ho zeptal co se děje.

„Áááále“ odpověděl ztrápeně Zdenek :“vom mě řekne, abych se uvázal, jak je modrá značka, jenže ta je ale po celé délce lana ??“

Měl pravdu, všiml jsem si toho až nyní. Začali jsme prohlížet lano, jako bychom hledali třetí konec, který by měl být někde uvnitř.

„Mám to, modrá značka kolem lana.“ Vesele zvolal Zdenek. Jenže radost netrvala dlouho.

„Ty máš dva konce na uzel, on má dva konce na uzel, ale já mám h----, jen tu značku.“

Naše počínání z hora sledoval Maty a zjevně se bavil:“Tak už deš? Nedělej z toho vědu. Udělej krejčíka, tak dělej!“

Zdenkovi ruply nervy.

„Krejčí, nebo švadlena, mě už je to všechno jedno.“ přehnul lano a vytvořil uzel připomínající krunýř od želvy.

„Du!“ houkl Zdenek. Lano se začalo pomalu posouvat do štěrbiny, až s ním cuklo a Zdenek zmizel kdesi uvnitř skály.

Jak mi zmizel s očí, skála promluvila. Hekala, funěla, sakrovala, křičela: „Drž.“ Tu a tam se objevily pouze ruce mávající ve vzduchu, jako by se topící dovolával pomoci, prostě hrůza.

Začal jsem se potit, vlasy mě trčely jako štětiny a do toho se ozýval křik: „tři body, tři body nebo tři bobky?“

Tam to musí být husté. Zadek jsem měl stažený, že bych tam ani špejli nestrčil, co špejli, bacil úplavice by se tam udusil.

Náhle to se mnou cuklo a už jsem byl na laně vlečen směrem do neznáma jako bejk na porážku. Hrabal jsem nohama, rukama šmátral, až jsem se vysoukal na vrchol a sotva jsem vykoukl přes hranu uviděl jsem Matyho stát, jako by se nic nedělo, zatím co Zdenek dřepěl u jistícího kruhu a oči mu blikaly jako neonová reklama na rakve. Asi jsem taky moc dobře nevypadal, protože jak mě uviděl, tak se lekl jako by viděl nějakého ducha.

„Vom to chce slézt druhou stranou dolů.“ vydralo se ze suchého hrdla Zdenka.

Promítl se mi pohled na stěnu, pod kterou jsme se před chvílí se Zdenkem váleli. Chtěl jsem říct, že se asi Maty zbláznil, protože ta strana vypadala, jako když kopec postavíte na špičku. Jenže moje odpověď, spíše zahuhlání vyznělo, jako kdyby mě
v krku zaskočila rybí kost. Jenže na vršek jsme dobrovolně vylezli, ale dolů musíme, ať se nám to líbí, nebo né.

„Odvažte se! Ať můžu nachystat lano, třeba nás to unese.“ klidně prohodil Maty.

No, to jsme potřebovali, hned nám bylo lépe, ale asi tak, jak když tonoucímu hodíte píchnuté záchranné kolo.

Tak od toho jistícího kruhu, kterého jsme se se Zdenkem drželi jako pijavice, nás tedy nikdo neodtrhne. Přesto, že jsme nic neříkali, tak jsme měli asi stejný myšlenkový pochod v hlavách, protože Zdenek nahlas řekl jen: “Tak přísahám“.

Kamarádství se mezi námi ještě více utvrdilo, protože v této situaci jsem mu rozuměl jenom já. V tom Maty začal lano prostrkávat kruhem. Chvíli s ním smýkal sem tam a nakonec ho hodil dolů ze skály. Obrátil se na Zdenka se slovy:“Vstaň!“

Zdenek rebeloval, že ať jdu první, že jsem mladší, já si zase vzpomněl na Matyho slova,“že nás to snad udrží“ a tak jsem se bránil, že je těžší atd. Maty se zjevně bavil. (V té době jsme ani jeden ještě nevěděli, že lano unese až 2 tuny). Maty znovu uhodil na Zdenka:“Vstaň a roztáhni nohy!“ V hlavě se mi to všechno nějak motalo, že na tento povel chce Zdenkovi snad nakopat do rozkroku.

Zdenek poslechl a byl jaksi omotán lanem. Ani jsem to nechtěl vidět. Jen jsem slyšel poslední rady: “Musíš mít pořád natažené nohy, nesmíš pustit lano. Pozor na krk, ať si ho moc nespálíš.“ A najednou Zdenek byl fuč. Uvidím ho ještě někdy, pomyslel jsem si. Školení se mnou proběhlo znovu a už jsem se houpal mezi nebem a zemí. Copak krk, ale zadek mě pálil, protože jsem měl slabé kalhoty a lano udělalo své. Jen jsem se dotkl země, Zdenek pronesl:“Nezdrhneme?“ A než jsem stačil odpovědět, předběhl mě Maty, který najednou byl mezi námi a říkal: “Nezadrhne se, nebojte.“ A začal lano stahovat, jako by se nic nestalo.

Po tomto výstupu nám Maty vytkl chyby, udělil několik rad a vyrazili jsme na

další stěny. Maturita, Třískobová, ABC, Čokoláda, Zlatokopecká, Severák atd. Během celého dne jsme tomu začali přicházet na chuť. Potkávali jsme někde i naše kluky a zjistili jsme, že ty problémy ze začátku snad měli všichni.

Při zpáteční cestě do Brna, i když jsme byli utahaní, jsme se ve vlaku překřikovali plní dojmů. Ještě ve vlaku padlo rozhodnutí, že založíme vlastní horolezecký oddíl. Což se taky stalo. Zprvu jsme vystupovali jako Spoj-Brno.

Nakonec po neshodách v jednotě jsme se osamostatnili a vznikl oddíl Jiskra. Spousta jiných jednot, jako Lokomotiva, Zbrojovka, Kr.Pole nám nabízeli, že nás vezmou mezi sebe, že sami brzy zanikneme. Spletli se.

Vstoupili jsme ve známost v Brně, protože jsme nechyběli na žádné akci horolezců. Dokonce jsme stavěli něco jako hlediště pod Martinkou, kam se vraceli i ti, co se zúčastnili různých expedic a na srazech o tom pak vyprávěli. Z hlediska čistoty jsme vyráběli pro Pálavu odpadkové koše atd.

Co se týče výstroje, tak jsme si dělali skoby, cepíny, mačky, krosny, ale né po jednom kuse, ale vždycky pro celou partu. Nechávaly se šít stejné větrovky, sháněla se ovčí vlna ze Slovenska na svetry a ponožky.

V krátké době na počet členů, protože jsme přibírali kluky, jsme měli největší počet cvičitelů a výkonnostních tříd.

Zprvu byl náš oddíl jen doménou kluků. Časem, však byli někteří noví členové obdařeni asi víc od přírody, nebo je něco pravdy na pořekadlu, že kam nemůže čert, nastrčí bábu, a tak se stalo, že se v našem oddíle objevila i děvčata.

Byla to prima doba a kdybych se někdy znovu narodil, přeskočil bych všechna sportovní odvětví, co jsem zkoušel a vrátil bych se zase k horolezectví. Protože vidět Macochu z horního můstku, nebo si ji poctivě vylézt, je kus dobrodružství a to nemluvím o velehorách, odkud nás opustili někteří naši kamarádi, protože lezli ještě výše a to až do nebe.

Co říci závěrem? Snad jen to, že přes veškerá úskalí, co nám tehdy doba připravila, bylo to naše mládí daleko půvabnější než to dnešní.