Máj(a) v Sasku

V době Maršíkova Máje v Sasku jsme vyrazili také do Saska, ale spíše v rodinné sestavě. Petříčkovi zčernala noha a tím pádem odpadlo druhé auto. Ale přesto jsme se v páteční podvečer potkali v putyce na Labské stráni alespoň s labskou skvadrou. Šárka to hned využila k další oslavě svých narozenin a konečně bouchla šáňo. Sinek se u hospodskýho poptával po skleničkách, ale byl odbyt. Naštěstí se žádná odplata nekonala. Dava s Milanem mají černé puntíky za neúčast. Po zavíračce jsme se přesunuli na decentní autovečírek a ráno jsme se probudili v nejlepší formě na nejlepším místě na světě. Pomalý rozjezd dával tušit pohodové akci.

Před polednem už stojíme pod skupinou Schrammstein. Úvodní „písně“ se jmenují Erkerweg a Bruchholzkante. Úžasné dvouhvězdičkové cesty čtou vaše myšlenky, když potřebujete chyty, máte chyty, když založit, tak si založíte. Nechybí ani expozice. Erkerweg jde chytovatou stěnou šikmo doleva na hranu ke kruhu, kde najednou naberete luft. Bruchholzova hrana je jak z kalendáře (z roku 1920). Maximálně doporučujeme. Dolezením cesty začíná pravá sranda. Překroky, přepady a propady na vrchol, pak sestup tobogánem ke slanění. Se závěrečným překrokem si každý poradil po svém. Šára měla táákový voči , Pokáč naopak oči zavřel a Mauglice si z překroku udělala sjezd .

Po pětihodinové expedici jsme zpátky a přemýšlíme, co si dáme na dolez. Snad už jen něco menšího po vzoru druhého družstva. Třeba Velký rajbas - Große Reibung, na kterém trvá Šárka. Po delším hledání najdeme. To co vidím mě celkem děsí. Snažím se vzepřít, ale není mi to nic platné. Další z množiny Šářiných "perfektních linií". Dvě hvězdy "tam nemůže být žádnej problém". Moc se tam nechtělo, no nakonec to šlo. Stejně lepší tohle, než hledat na sklonku dne něco jiného. Takže levým sokolem Schrammsteinnadelu, jehož vrcholová partie asi hrozí zřícením, se po 30ti metrech a troše hekání dostaneme na polici ke kruhu. Štand, oddech, teď půjde Šárka, chtěla rajbuňk, bude rajbuňk. Chyty ale daleko, to proto se tu původně stavělo. No nic, zkusím ještě já, doufám, že to nepůjde a konečně to postavíme. V tu chvíli mám ale jednu ruku dlouhou a už držím chyt. Hergot. Rajbas čím dál tím hůř aneb z nejhoršího vevnitř. Pod posledním kruhem už nenašeptával ani hlas v hlavě "VIIc, dvě hvězdy, kein problem" a tak, pokudík, chytám záchranné lano. Všechna práce přišla vniveč, nula bodů, ale když vidím, co mě ještě čekalo, jsem za to lano od Mauglice rád. Ten den se jí dařilo. Vylezla si na vostřáka svojí první saskou věž a zachránila jeden život. Každopádně „zajímavá cesta“.  Šárka se neuvěřitelnou levitací dostává nahoru. Tmou ještě přejíždíme přes Bad Schandau do Zschandu a tím ušetříme trochu času z pomalého rána.

U snídaně Pokáč, tento den vedoucí, projíždí průvodu a recituje všechny ty úžasné cesty a stěny, které musíme vidět. Bohužel jeden den dovolí pouze jednu věž, zato naprosto famózní – Goldstein. Opět je horko, opět vybíráme jih. Ale fouká silný studený vítr až je to nemilé. Kletterfuhrer jde do parádní hrany Goldsteigkante. Kus je i převislý, ale chrochtá si. Asi to budeme muset vylézt taky. Zatím se pouštíme do Pokem opěvované Südwand, VIIc. Nádherná stěnová věc. První kruh vysoko, ale smyc je tolik co rumů na Labské. Pak nádherná exponovaná stěna, kyzy pevné, radost pohledět, krachle velké, škoda posedět. Šára opisuje ladný oblouk, ještě štanduje, abych taky okusil trochu vzduchu na tom lepším konci lana. Sotva ji doberu, už se dere dál, že to nakonec dolezeme komíny nahoru (velký smyce jsem nebral, že to dolézat nebudeme), bere pár pres, trikovky a valí dál. Je krásně, slunce pálí, už ani moc nefouká. Ještě rozvěsí dvě lanovice a zmizí v komíně.
Komín za chvíli hlásí: „Májo, já jsem úplně v prdeli“. Slunce překryl mrak a zvedl se zase vítr... Pak klasické dialogy, všichni to znáte:
„To vyběhneš, pohoda“. „Já nemůžu nahoru“. „Tak pojď dolů“. „Já nemůžu dolů. Potřebovala bych větší uzlíky“. Kouknu k sobě na sedák na větší uzlíky. Komín si zas posteskl: „Ty větší uzlíky mě fakt mrzí, Májo…“. Za dvacet minut v trojkovém komíně ohledávám místo činu na vlastní kůži, ale problém nemohu najít . Na vršku parádní výhledy, jsme tam sami, všude spousta stěn, lidí méně. Pohodové slanění na oběd. Pak dáváme onu fuhrerovu hranu, on s Mauglitz zase přímou variantu Südwandu, která je snad ještě lepší než to co jsme lezli. To už ani není možný! Hrana taky luxusní, zase trochu něco jiného než šontačky v položeném. Kruhy chtějí ještě trochu doladit smycemi, pak jen hrnout hore a nad trikovkou si trochu pohrát s hranou. Vrchní partie už jsme nedolézali neb vrcholu jsme již dosáhli.

Ještě vysypat mravence, najít „propojovák“, dát pivko v občerstvovně, kde paní umějí perfektně česky a v deliriu dojet do Brna. Šárčino uražené zrcátko nám napovídá nepohlížet již zpět, nýbrž kupředu k dalším saským wandům a kantám. Neboť zdejší stěny nejsou jenom skály. Jsou to zrcadla, která odrážejí vše, co má každý lezec v sobě (National Geographic, 2011).

m