Monte Kosa 2005

Premiéra: 2. - 9.7.2005
Scéna: Walliské Aply, Švýcarsko
Hlavní role: Dufourspitze, 4634 m (normálka, PD)
Obsazení: Iva – odvážná Borka, Luboš – vůdce týmu A, Michal – výškový nosič, Tonda – vůdce týmu B, Petr – sirdár

Tohle byla oficiální oddílová akce na skvělé místo ve skvělém termínu a tedy s očekávanou hojnou účastí. V hospodě večer před odjezdem ale zjišťujeme, že když si vezmem menší svačiny, naskládáme se do dvou plechovek. Další ráno, po předpovědi počasí, stačí už jen jedna plechovka. A tak když konečně máme za sebou 50. km D1 i s Rybičkami, zdá se, že nejnáročnější fáze výstupu je za námi.

Taky že jo. V Täschi už čeká objednané taxi, v Zermattu objednaný oskar i ten s velkým M. Postupujeme alpským stylem bez pomoci nosičů tzv. švýcarskou direttisimou podle lanovky na Gornergrat a když přeskočím drobné orientační potíže už druhý den úspěšně budujeme BC na Untere Plattje nad Grenzgletscherem ve výšce 3100 m. Timing je dokonalý, na místo dobíháme zároveň s bouřkou. Počasí navrhuje na další den aklimatizační pauzu, čehož využíváme k vyjídání vynesených krys a k přípravě strategie výstupu. Družstvo A vyráží ještě navečer postavit ABC vysoko na ledovci, blíže vytouženému cíli (pro případ, že by tam snad byl sníh, si od kolemjdoucích vypůjčují návleky). Družstvo B nechce předčasně vzdát boj s nakousnutými krysami a opustit spacáky a tak se drží strategie blitzkrieg, spočívající v absolvování 1600 m rozpraskané sjezdovky v jednom dni (prý i zpět).

Ráno jde vše hladce až do místa zvaného litevský stan, významné křižovatky dopravních cest ve výšce 4200 m. Vystupující družstvo B zde potkává sestupující družstvo A a další ojíněné turisty šířící mýtus, že vršek je ze skla co do něj ani motyku nezakopneš a stejně není vidět. Neohrožené družstvo B, plné energie ze sežraných krys a batohem plným vývrtek do skla, se rozhodne ověřit pravdivost tohoto mýtu. Skončí na jakémsi skalnatém hřebeni, po němž prvolezec a poslední z lanové trojky chvíli postupují opačným směrem, v bezvýchodné situaci: výš už to nejde. Expedice tedy skončila neúspěchem: vrcholu dosaženo, ale mýtus se jednomyslně vyvrátit nepodařilo.

A pak už jen dolů a zazvonil zvonec… Ale ještě ne, milé děti. Cestou dolů potkáváme cosi bílého. Je to dotěrné, studené, rychlé a bílé. A je to všude. Zkoušíme počkat, kdy ho to přestane bavit. Zkoušíme to ignorovat a podnikáme vlastivědné vycházky, během nichž obdivujeme trhliny, převěje, séraky a jiná roztodivná zákoutí zimní přírody. Zkoušíme uhodnout, kterým směrem může být sever a kterým Mekka. Zkoušíme cvičně kopat záhrab, ale to bílý tam vleze taky. Tak radši zachraňujeme život třem Polákům, kteří se z bílýho vynořili na séraku nad námi a radíme jim, aby neskákali. Se slovanskou vzájemností se to táhne líp, zvlášť když mají po ruce pleskačku. Vodka nakonec ještě před setměním zahání i to bílý a tak se ještě téhož večera setkáváme se svými milášky ve stanu. To ještě netušíme, že jsme na sestupu bedlivě sledováni teleskopem Velkého bratra ze stanice horské na protějším Gornergratu. Ani tady si člověk soukromí neužije.

Stálo to za to? Asi ano. Jsme totiž slavní. Než nám další den natočí pivko na Monte Rosa Hütte obrací se k nám místní horal a česky vykřikuje, že nás zná z televize. Prý jsme točili něco akčního na Ťan Šanu. (Než dopijem tak se vysvětluje, že mu Pepa Uherka půjčil videokazetu.) A pak už jen dolů… Ale ani napodruhé se nekoná hepiend. Po setkání se skupinou A v civilizaci nás čeká de-klimatizační trauma, v lékařském žargonu též "psycho v Zermattu". Na jeho překonání nestačí ani poslední milášci, které likvidujeme v luxusním zermattském kempu "Mezi výhybkama". Pomáhá až pracovní terapie vynášení krys zmuttským údolím na Schönbielhütte. Tady konečně můžeme v klidu napsat pohled babičce: "pěkný pozdrav z Monte Kosa…". A pak už jen dolů.

Závěr:
- Nejnáročnější fáze výstupu se zpravidla odehrávají 2000 – 3000 m pod vrcholem.
- Milášek navíc nikdy neuškodí.

Petr Daněk