Ostrov na sedm...

Termín: 5. - 21.9.2008
Místo: Korsika
Účastníci: Mara, Mrnda, Žeňka, Rusková

Zdá se, že Ženáč toho má na krku víc než dost a tak to teda napíšu já. Lepší než psát bakalářku. Bude to o jednom malém kouzelném ostrově, kde ovšem chybí i Pátek i mořské panny. Ale jsou tam zase jiné krásy. Například žula? Bude to o Korsice...

"Hou hou samá voda, hou hou samá voda, nepřihořívá..." Takhle nějak vypadá asi pětihodinová cesta trajektem z Livorna do Bastie. A to ještě po tisíci kilometrech jízdy. Naštěstí jsme vyhráli lehátka, tak jsme to oslavili plecháčkem (kolikátým už?) a bředli. Ifka mezitím pročítala skvělého a báječného průvodce Lonely Planet. A hned bylo jasné, kde dnes budeme spát. Kemp se jménem něco jako Paradise, Paradis, no prostě Ráj, sliboval příjemný pobyt ve stínu borovic a pláž, o jaké se nám ani nesnilo. Silničkami jsme si to tedy švihali západně od Bastii. Když jsme dojeli k odbočce z nic moc silnice na hodně špatnou polňačku, kam by se nebál tak možná traktor, Ifka a Ondráš, padlo to nejhorší rozhodnutí celého výletu: pojeďme těch 12 km do „Ráje“ a nenechme si ujít pláž, kde točil film i mistr Sean Connery, jak se můžeme dočíst v Lonely Planet. Prvních třicet metrů z dvanácti tisíc je slušně sjízdných. Poté si poprvé vystupujeme, abychom zvýšili proklatě nízký podvozek. Přicházejí první kameny a hroudy. Ondra bravurně zvládá. Nasedáme, abychom po dvaceti metrech opět vystoupili. V jedné ze slabších chvil kolem prosviští tréňák a z korby se na nás tlemí dvě prsatice v bikinách. Brzo je nám jasný, že tohle celý je úplně špatně, jenže už není cesty zpátky. Bereme vodu a s Mrndou se ploužíme dál už jen pěšky. Slunce nemilosrdně pálí a nízké keře nám stín neposkytnou. Nabíráme slušný náskok a tak jen z povzdálí sledujeme scénu, kdy Ondráš, coby řidič, vylézá z auta a s nepěkným, ale velmi vhodným, výkřikem hází šutr do dáli. Pak opět nastupuje a rychlostí chůze jede dál. Asi nějaká psycho metoda jak se vyrovnat se stresem. Pozitivní je, to nejhorší nás potkalo hned na začátku a tudíž už to bude jen lepší. No, vlastně...

Connery točil asi fakt jen na pláži, protože kdyby chtěl plavat, musel by ujít tak půl kiláku do moře. Ale jinak pěkná pláž. Kemp – žádná sláva. Holky, o kterých jsme se bavili ve vedlejší sprše, jsou z Prahy. Jejich vražedný pohledy jsem radši skryl za plentu. Stín borovic jsme moc nenašli a tak jsme si lehli na nejmíň nakloněný místo do prachu. Ač znavení, spánek se nedostavil. Luxusní noc jste mohli strávit dvěma způsoby. Buď v louži potu ve spacáku, ovšem chráněni před hejnem mikrokurev nebo nepřikrytí, ale zato nadmíru poštípaní. My jsme volili kombinaci obou způsobů až do doby, kdy jinak líný Mrnda postavil nad ránem kus stanu, do kterého jsme se neprodyšně uzavřeli. To už ale po chvíli zvoní budík a tím nám připomíná náš plán odjebat se odtud ještě za solidní teploty. V osm ráno, po dvanácti kilometrech a dvou hodinách jízdy jsme stanuli opět na silnici. Vše, až na desítky štípanců, je hned zapomenuto. Jede se bušit! Na severozápadě je pod majákem malá lezecká oblast Les Iles. Jak moc je malá, jsme zjistili až na místě. Ještěže to prostředí stojí za to. Nad skalami maják, pod skálou moře s útesy. Dáváme to nejtěžší co se nabízí (3x 6a+ ?) a jdeme lovit slávky, které nejsou. Ženkovi mezitím šli šnorchlovat. Ještě odpoledne se ale konečně lezecky namlsáváme v oblasti I Curriali. Dvacet tři cest od 5 do 7b v naprosto luxusní hrubé žule! Lezou se především skoro kolmé rajbuňky ale lišt je taky dost. Lze ustát opravdu nevídané věci. O parádní spaní tam v jeskyni nás okradla Ifka, která chtěla do kempu, a tak jsme odjeli do údolí Restonica.

Naprosto dokonalý místo. Ledová řeka, balvany, pizzerie, spousta skvělých plácků na stany, stín borovic... Našli jsme si tak parádní plácek, že jsme si ho museli užít úplně celý den. A tak se jen jedlo, pilo, válelo, slunilo na šutrech v řece, okolo kterých chladly zelenožluté plechy... Prostě laláč. Jeden z nej dnů na ostrově. Další den opět nádherný počasí. Hvězdný pár se vydal na výlet na nejvyšší kopec okolí a my šli vylézt famózní cestu Symphonie D´Automne. Nástup je krásná dvouhodinová procházka od konce silnice přes jezero Lac Mello k vrchnímu jezeru Lac Capitello. Hory okolo vypadají jak Tatry, lidí jak ve štatlu. Jakmile obejdeme Capitello, jsme najednou sami. Cesta je už z dálky na pohled jasná. Pekelným traverzem nad svěží průzračnou vodou ručkujeme na Cliffhangera k nástupu. Od štandu by se tak krásně skákalo do té hloubky. My ale lezeme nahoru. Cesta je mega odjištěná nýty. Zase taháme kraviny navíc. První délka za 5c je taková seznamovací. Pak jsou dvě nádherný délky v trochu poklopené plotně rozřezané spárami. Leze se vpravo po plotně, kterou uzavírá obrovský trojúhelníkový převis. Ten obchčijeme zářezem a podivným nakulením doleva do další plotny. Pak následují úchvatné dvě délky v dost položeným ovšem bez držátek a šlapátek. Všechno kolem 6a nebo a+, takže příjemný stupeň. Pod námi jen hrana převisu a tmavomodré studené jezero. Kdo není srab tak skočí! Děláme fotky jak z katalogů. Ty samé co jsem viděl na netu a říkal si, že tam bych chtěl. Ten přesun od obrazovky „do obrazovky“ mám fakt rád. Z položeného se dostaneme do vyloženě poklopeného a dvě stě metrů žulové Podzimní symfonie končí. Ještě odpolední koupačka na Adama a Adama a valíme důle. Ráno, když vidím jak vrcholky údolí se opět barví do zlata, tak jako každý den, vzpomenu si na kamarády, kteří tvrdili, že nám to prochčije. Zase pařák. Lezeme chvilu dopoledne na sektoru Tuani nad kempem. Horko nás ale brzy vyžene a tak se jdeme zchladit do Restoniky a válet se na balvanech (něco jsme nafotili pro případné zájmce?). Odpoledne ještě něco dáváme a na závěr vybojujeme dlouhatánskou korsickou dekadenci Papillon Rouge. Na pětatřiceti metrech se poperete s pískovcovým lezením po boulích, pak následují parádní lišty ala Roviště bo Kras a na závěr nejstrašnější věc: chytnout plytkou „prdel“ a nakulit se. Druhá nejstrašnější věc je ulézt ještě ten metr ke slaňáku. Na nechyty a nestupy jsme si kapali pot z ustrašených obličejů a za tmy se vrátili do kempu. Krásná cesta! Tímto malým dobrodružstvím, jsme zkazili Ženáčům společnou večeři v Corte. V noci mě opět uspává pohled na obrysy borovic pod miliardami hvězd. Jsme na tom správném místě. V noci přichází veverka, nebo tak něco, a po krátké bitce ukradne jednu sandálu. Poté ještě lezla Mrndovi do spacáku. S vidinou sandále vysoko na stromě zas usínám. Další horký den trávíme v sektoru Sorbellu, kde jsou naprosto luxusní tafouni. O kousek vedle je zase stěna ala Rabštejn z boku, ale skvěle lezitelná. Věčná ladička za bočáky a stiskáče. Ve hře s vlastním těžištěm podáváme maximální výsledky, Ondráš pytlí a v půlce cesty se neúspěšně učí slaňovat z nýtu.

Vyšťavení odjíždíme z Restoniky směr Bavella – další korsický klenot. Cestou stavíme kvůli peněžence, která odlétá ze střechy auta a ještě kvůli toliko vytoužené večeři. Kde jinde než v Puštíkem doporučené restauraci U Muzea. No, lepší než doporučení Lonely Planet. Před Bavellou ještě spíme ve strašidelném opuštěném kempu. Od lezení odpočíváme ve vodopádech Richellieu nebo tak nějak. V tričku a plavkách překonáváme tůně a vodopády v ledovém potoce. Míjíme skupiny neoprenistů s helmami a v sedácích. Je to skvělá zábava v parném dni. Skoro pořád se jde korytem a vodou, občas je potřeba vysokou kaskádu obejít. Cestou zpět už známe všechny záludnosti a tak se kloužeme po prdeli hladkými koryty a seskakujeme vodopády. Odpočatí si užíváme lezení v sedle Col de Bavella. Moc pěkný místo. Od skal to vypadá, jakoby jsme koukali na zeměkouli z vesmíru. Takový rybí oko. Uprostřed jakoby vypokulé parkoviště a na obě strany spadá v zatáčkách prudce dolů silnice. Z tohoto místa je vidět moře na obě dvě strany! I lezení je hitparádou. Je zde několik sektorů s vynikající žulou. Zase trochu jinou než v Restonice. Tahle je červená, zelená i šedá. Většina je v lehce popožených plotnách. Nabízí se jak pěkné, hodnotné cesty tak také kvaky. Jeden takový kvak neustále pokusuje Ondřej, ale nedává mu. To ještě netušíme, že výhružky o návratu a pokoření se vyplní. Zato Ifka má radost, dala ten den těžší cestu než její muž. Příšerně ale fouká a sem tam i lehce prší. Pak už prší fakt hodně, tak jedeme pryč. Na západ k moři. Ty vzdálenosti jsou tak nicotné. Západní pobřeží je mnohem divočejší a větrnější než krytá východní část. Jedeme za Ajaccio skoro až k ostrovům Les Sanguinaires. Při jídle na útesu se kocháme krásným a dramatickým pohledem na moře a vlnobití. Podél pobřeží vede cesta k další kvako-skále. Kameň vysoký sotva dvacet metrů, taková divná hladká slída, samé obliny a pětky co jsou na pětky moc těžký a 6c, které za tu námahu už taky nestály, protože nešly vůbec vylézt:). Co se lezení týče, tak za návštěvu fakt stojí jen Bavella a Restonica. Tyhle oblasti jsou naprostá špica. Lezecky, krajinově i co se zázemí týče.

Pak přišla zas jedna ze smutnějších kapitolek. Nemohli jsme najít spaní kolem Rocher des Grozzi, masivu, na který jsme chtěli další den lézt. Buď to bylo soukromý, nebo tam byli psi a nebo ta cesta byla zaminovaná, jak se psalo na ceduli. Tak jsme spali někde u silnice a některé to trošku rozhodilo. Co už ale rozhodilo všechny, byl následující den. Už ani nevím, proč jsme nenastoupili ke skále zezdola, ale vybrali si přístup z vrcholu. Cesta to byla náramná. Asi tak dvě hodiny k vrcholu hory ve slušným pařáku. Následně jsme zvolili ten nejhorší ze tří způsobů sestupu. Trním jsme si proklestili cestu dolů, na levý okraj hory. Kaktusy jsme se probili k nástupu. Na pravý okraj hory. Zkrvavení jsme započali lézt. Úderný pár Ženka-Rusková zahájil výstup ukloněnou plotnou s kaktusy s názvem Les Hurluberlus. My lezli kousek vedle cestu Innocent. Dvě pěkný těžší délky, druhá půlka je zarostlá plotna s červenými fleky tam, kde se stoupá. Samozřejmě kosa jako blázen. Zatáhlo se a foukal vítr. Na druhé straně kopce pršelo. Nevím jaké jsou ostatní cesty, ale z toho co jsme viděli bych příliš kopec nedoporučoval. Až na sportovní lezení v prostředním patře, to vypadalo dost dobře!

Ošlehaní vyrážíme na jih a k moři. Nakonec jsme ale skončili zas na šutru. A zase děsnej kvak. Ale lepší než se válet u vody. Den ale přesto končíme na pláži a poté v pěkném městečku Sarténe. A konečně pořádný resťák. Trávíme ho na vyhlášené pláži „Rozčapína“. Ve všech průvodcích se o ní píše jak je liduprázdná. A tak v poledne přichází asi stý člověk, který si, stejně jako ostatní, přišel užít trochu soukromí v romantickém zálivu. Pobřeží je plné medúz a bizarních balvanů z typické korsické žuly. V zálivu se líně pohupuje pár plachetnic. Hezké místo. Také máme za sebou trochu kultůry. Totiž exkurzi do daleké minulosti. Na, podle Lonely Planet, největší menhirové pole v Evropě. Naprosto exkluzivní záležitost, píše průvodce. Už mu fakt nevěřím ani toho osla na přebalu! Zase jsme se ploužili vyprahlou a rozpálenou krajinou k pár stojatým šutrům. Některé kameny měly dva důlky, které znázorňovaly oči. Naprostý vrchol kulturního vyjádření tehdejší civilizace. Prostě borci zapíchli do země několik šutrů a prohlásili se za kulturu. Další kultura nás čekala v Bonifaciu. Podle mě nejkásnější město na Korsice. Bílé, snad křídové, útesy jsou vidět již z dálky. Tvoří přirozenou lagunu, ve které se skrývá pěkný přístav s plachetnicemi. Západ slunce pozorujeme z vysoké hradby na kraji moře. Rudé světlo jen zvýrazňuje kříže nedalekého hřbitova. Rušné večerní ulice, světla restaurací, proudy turistů i tichá opuštěná zákoutí v úzkých uličkách. Romáčo.

Někdy za hluboké tmy se vracíme zpět do Bavelly, která nás posledně tak odbyla. A počasí nám vyšlo. Sluníčko a čerstvo. Ráno vždycky začínáme den v pekařství, kde koupíme bagetku, posedíme u stolečků, zblajznem nějaký rustikální sýr bo paštičku a u toho koukáme, jak po silnici poletuje spadené listí. Mezitím sluníčko vystoupá a začne víc hřát. To je čas vyjet do průsmyku a polézt něco v tamějších skalách. Opravdu skvělý technický lezení. Nám se nejvíc líbil vrchnější sektor, kde nebylo tolik lidí. Přitom tam bylo to nejlepší lezení. Lišty, obláče, kousavé krystaly, vrchní část skály jsou tafoni. Úžasné struktury! Madlovité díry do hangu. Ondra opět pokusoval onu cestu ve spodním sektoru. Dali jsme jí pracovní název „Cesta Olgyna Debatovatele“. A pak se to stalo! Po pár křečovitých pokusech mu dala! To bylo radosti! Ondrovi bylo až do pláče, srdíčko mu bušilo. Den druhý už to byla opět klasická Bavella. Brutálně se ochladilo, přišla grandiózní mlha a my odešli. Pěkný závěr našeho pobytu. Večer, poslední noc v kempu, proběhla menší oslavička. Láhev Pastisu a jiné lahve si o to přímo říkaly. Reproduktory Koss s nejrůznější hudbou, většinou z Ondrova dětství, bojovaly o decibely se zájezdem cyklistů od Kudrny a plecháčky na stole-cívce se neustále plnily. Tak jako Ondráš střídal během večera nápoje různých barev, tak ráno, jako chameleón, střídal barvy ve svém obličeji. To by mohla být jako taková poslední tečka za naším výletem, ovšem my jsme to zakončili až na trajektu uraženými dveřmi od auta. V sobotu večer. S vidinou nových dveří za eura jsme bolístku zatejpovali co to šlo a doslova s větrem ve vlasech uháněli dom. Tak takové to bylo. Jsem rád, že jsem tehdy na Severce řekl to: "Jo, tak teda jedem".

text: Mára, foto: Mrnda