23.10.2008
Termín: 23. - 29.10.2008
Místo: Arco, Itálie
Účastníci: spoustu vozítek nacpaných lidma z VHS + 2 přeběhlice z Lokotky
Zase jsem dostal chuť někam vypadnout, udělat něco velkýho. Ještě vylézt nějakej ten kopec. A protože španělské Naranjo nás rozmlsalo a ukázalo, že něco schopný vylézt jsme, tak volba nebyla jednoduchá. S Transylvánií v Sarche přišel tentokrát Mrnda. Ono ani na výběr zas tolik nebylo. Když se na Bergsteigenu.at zadají určitá kritéria, tak cest vyjede jen pár. Tahle byla mezi nimi.
Sháněli jsme teda lidi, potažmo auto. Nakonec obojího bylo dostatek. "Veselá dodávka" se postarala o to, že lidí bylo mnohem víc než aut. Devítimístný vůz byl na poslední chvíli doobsazen atletem Leošákem Leónem Ušákem. Petříčka jsme nabrali podle plánu ve Vídni v 01.30 hodin, respektive v 04.00h. Už při nabírání mě, jakožto osmého cestujícího, nebylo v dodávce místo. Ze začátku bylo veselo (Došlíku! Vohulto!!), pak bylo taky veselo. Za rytmu keltské hudby (!) jsme už trochu vymazaní dojeli do Crosana, polezli nějaké kvaky a ještě tentýž den večer jeli nakupováát! U kámoše pizza grande, u holek na rohu "jeden kopeček". Rabování lezeckých kšeftů bylo samozřejmostí. Kultura probíhala ještě za tmy a tak náš plán obhlídnout stěnu a nástup nevyšel.
Jdeme spát relativně brzo, známe se, radši si přivstaneme. Snad kolem druhé ráno konečně usínám pod hvězdami a sotva zavřu oči, drbe do mě Mrnda, že prej jdeme na to. Opouštíme ženy, jdeme na kávičku a něco sníst. Ládujeme buchtu se salámem a Lehkou nohu. Dnešní den je jedna velká otázka. Skeptika Mrndu jsem sotva překecal, že spát ve stěně nebudeme. Teď on překecává mě, že nebudem brát ani ten žďárák (mám jeden a on nechce abych já se měl v noci dobře?). Plánujeme styl "blitzkriek". Vzpomínáme, jak borci loni si vzali dvě petky vody a jedna jim po dvou délkách ještě spadla. Nechceme hrát hru "Kdo se napije první je srab" a tak chceme vzít velblouda a ještě petku. Tu samozřejmě zapomínáme, tak se pro ni vracím. Mrnda zatím "občíhl" nástupovou odbočku a je si jistej kudy dál. OK. Je po páté ráno a všechno zatím klape. Nástup je prý na hodinu, máme spoustu času, je tma jak v noci. Stoupáme kolem opuštěné pískovny, překonáváme rozchrastaný skaliska (to bude ten nejištěný skalní úsek). Jsme tak blízko stěny, že se podle ní nedá vůbec orientovat. Je obrovská. V půl sedmé je pořád tma jak v pytli, nic nevidíme, respektive popsané útvary z průvodce vidíme ve všem. "To bude víc vlevo"...sto metrů doleva... "To by mohlo být tamhle ta plošina, co je tak dvě stě metrů vlevo". "Tak néé, to bude ještě vlevo". Začíná se rozednívat, hluboko pod sebou vidím pískovnu a vybavuji si fotku z netu, jak ji měli borci skoro pod sebou. My ji vidíme velký kus vlevo. "Ale asi to jen zkresluje"... V době kdy jsme měli už lézt nalézáme nástupovou polici. Hrneme tam. Při sbíhání suťoviska se to nějak rozjede a končím mezi šutrama na dně. Snad nikdy mně mozek nezpracovával informace tak rychle a tak mezi šutrákama úspěšně probíhám. A protože jsem dal na Mrňovu radu, ať si vezmu sandále, mám nadržený nehet na palci. Šup s ním do lezeček.
Zpoždění je značné, ale ne nějak drastické. Mrnda stresuje už pod prvním nýtem tři metry nad zemí v délce za 4+. Čeká nás dvacet délek, každá ne kratší než padesát metrů. Jsme napjatí. Při jištění na štandech ještě dospáváme krátkou noc a ještě kratší předešlou noc. Lezeme to tak nějak na střídačku, dokud má člověk matroš tak leze. Nýtů je ze pár v každé délce, odlezy jsou slušné, rozhodně bych nepadal. Navíc většinou jde o plotnu. Doporučená sada vklíněnců a sada friendů je docela zbytečná, jelikož stěna je kompaktní a není kde založit. Třetí délkou již začíná vážné lezení, píšou 6+. Leze se po hrbech a výběžcích v plotně, žádné pořádné chyty, ale ukloněnost to dělá lezitelným. Hezký lezení ale někdy docela morální či lýtkový záhul. Přemýšlím, jak bude vypadat flek za 7-, a hlavně pak klíčový místo tisíc metrů nad námi.. Sedmínuskové lezení jsme v první délce této obtížnosti nenašli. Uff. Moc často se s Mrndou nepotkáváme, užíváme si tak krásný slunečný den sami na štandech. Jen přehodit železo, a jedem dál. Často už vyměňujeme jen presa, čoky a friendy nikdo nechce, a tak je tahá druhej. V celé stěně jsme úplně a naprosto sami. Kolem nás jsou cesty, které by měli v holentalské symbolice jednu malou hvězdičku a jednu černou skobku. I proto si tady lezeme sami. Naše cesta je jištěná spíše v horském duchu, ale přeci jen jsou to nýty. Nejvíce funíme na sto padesáti metrech za 3 Ujajá. Je to takové soustavné dupání ve žlábcích a suti. Jdeme to souběžně, ale moc si nerozumíme. Vždycky když lezu rychleji, přehazuji si smyčky lana kolem krku. Abych nevypadal jako sebevrah, sotva stíhám udělat nějaký ten suk na sedáku. Mezitím Mrnda leze, a jak se mezi námi napne lano, zastaví a čeká. Já jsem už ale připravenej lézt dál, a tak zase za sebou dělám smyce z lan a celá ta chujovina se opakuje. Už jsme v půlce stěny, dáváme tyčku a konečně delší pauzičku. Údolí pod námi je tak malý! A s každou další délkou se neustále zmenšuje. V lomu, kde začali pracovat dříve než my, to stále hučí, ale náklaďáky už ani nejsou pořádně vidět. Slunce svítí přes opar, a tak nás nikterak nevysouší.
Je to nádhera. Jsme uvolnění. Počáteční nejistotu vystřídala jistota, že to dneska v klidu zvládneme. Je to vždycky asi stejný. Tréma, asi i strach na začátku cesty. Pak čím dál více přibývající jistota, že to překlepeme na pohodu. Zbývá už jen otázka deníčkářů, jestli to vosedíme nebo ne. A ta zůstává stále nezodpovězená. Dál se stěna hrubě nakolmí, přitom vypadá rozbitě. Hnusná silová délka zas vychází na mě. Pak už trošku lepší lezení do 6+. Pěkné nelehké lezení vybojuje Mrnda. Plotna, sokolík... Následují zase trojky, ale žádný co zůstanou v ruce. Kupodivu kompaktní. Pak vyhlazené plotny s dlouhými odlezy. Když se člověk bojí tak si občas zpívá. Já si zrovna zpívám. V hlavě proudí krev a hned odplavuje jakoukoliv myšlenku. Ale nic co bychom nezvládli. Najednou už nás neohraničuje zprava obrovský kolmý pilíř, na který jsme celou cestu koukali. Je pod námi. Všechno je pod námi. Jsme pod devatenáctou, předposlední délkou. Silnice, vinice a řeka už jsou tak hluboko, že přes opar ani nejdou pořádně vidět. Teď nás čeká, klíčová, lehce položená stěna. Na začátku délky je vrcholová knížka. Od loňského července má cesta asi deset přelezů, včetně jedné české dvojky. Plotna je celkem náročná, ale dobře odjištěná. Bere nám poslední síly, ale Mrnda ji ztrestal a já jí dávám také. Poslední otázka zodpovězena. Už toho ale máme dost a těšíme se na konec. Třešničkou na dortu je poslední přehoupnutí se přes hranu, kdy výlez spočívá v nabrání co nejvíce trav a hrabání většího kamene v suti. Za to zabereme, nakopneme nohu a už jen nakulit. Vypečený bouldřík!:) Dobírám Mrňu a je hotovo.
Ještě musíme vytraverzovat asi sto metrů po polici a do lesa. Mrnda přestává dobírat, v šeru usíná pod borovicí. S posledním zbytkem světla jsme v lese. Ksichtíme se do vrcholové fotky. Naštěstí za hlavami máme tmu. Co je tohle to za vrchol?! Dolézt do lesa... Ale je nám to šumák. Čeká nás ještě dlouhý sestup. Hned z kraje bloudíme po vrstevnici v prudkým mokrým kopci. Chtělo by to jednu nohu delší. Haluzově jsme narazili na značku abychom ji po chvíli zase ztratili. Ale někde si nějakou pěšinu vždycky představujeme. Debilní cesta. Pak už je to lepší. Znervózňují nás pro změnu ukazatele, jejichž hodnoty nemůžeme za žádnou cenu překonat, i přestože naše tempo je vražedné. Prostě to dolů fakt trvá dvě a půl hodiny! Jako odezva na zprávu: za dvě hodiny jsme dole, přichází od Petříčka smska, kterou jsme tak trochu čekali: "Vsichni na vas serou. Shanim strizlivy, vypada to blede, zkuste to dojit. Ja su v domecku, Lukas moc nechce..." Nu což, kamarádi! V serpentinách na silnici už ani nevíme, jestli jsme živoly nebo mrtvoly. Trochu bolí nohy, ale hlavně hlavy máme vymazaný. Dole se ještě vokupem vo fontáně a v deset večer jsme v bejsu. Byl to parádní výlet a tak trochu exkurze do neznáma. Chtěli bychom poděkovat všem co nám věřili, ale hlevně těm co nám nevěřili, zejména pak Petříčkovi. Díky němu jsme pak měli z počinu mnohonásobně větší radost. Protože jsme mu nakopali PRDÉL!! :)
V sobotu se spontánně shledáváme s dalšími osádkami, co dorazily teprve v noci. Všichni musí lézt, s Mrňou se celej den válíme, pijem škopky a žereme. Skvělý. Cestou k řece pod Sysiphos vyzvedáváme Leošáka s Peťanem. Dneska byli oni lézt nějakej vícedélkovej kvak. Řikali něco o skobách a keříčcích, tak asi celkem divočina. Večer nějaký ty večírky, klasika. Za zmínku stojí testování, kolik osob vydrží Došlíkova židlička ze suproše. Myslím, že trhací zkoušky zvládla bravurně – zlomila se až při posazení asi devátého člověka! Nastal čas odpočinku, tak jsme padli do vinic. V noci jsem slyšel nejstrašnější skřeky v životě. Furt nevím co to bylo. Probudili jsme se do nádherného rána. Ve vinici ještě stín, ale hedvál kopce Picolo Dain už zářil zlatě od ranního slunce. Brzy dojel i stařík, co asi chtěl otrhat hrozny dřív než mu je Češi sežerou. Ale tak dvacet metrů od nás to vždycky otočil a jel lajnu zpět:).
V neděli jsme vzali holky z horního toku na delší cestu na kopec Cima Alle Coste. S Mrndou už jsme tam lezli, tak jsme šli na jistotu. Až na spoustu lidí to byla paráda. Díky popolednímu nástupu jsme byli v cestě poslední a tak jediní koho jsme potkali byl stařičký pán z Čech a nějací lojzové, co jeli kolem nás dolů. První délku jsem lezl "na sportovce", ale od třetí, jak zašlo sluníčko za hranu, jsem klepal kosu až nahoru. Jako kdybych dole neříkal historku jak se Ruda s Vojtou prali o batoh, protože hřál. Jinak cesta moc pěkná. Plotnové lezení do 6b, nic moc chyty, všude stupy, ženský to přeběhli na pohodu, radost na ně koukat, no krása...ta cesta.
V pondělí ráno popíjíme v ospalém Nagu s Il Mauglicí Machiato kávičku a posléze vyrážíme do mlhavých skal. Oblast krásná, jen už toho máme asi všichni docela dost. Barča pospává v sedě, s Mrndou se třepeme v krásných ápluskách od třetího až nahoru, padám v 6béčku v posledním kroku pod slaňákem, stejně tak Petříček, ten ale v 7áčku... Došlík, Verča, Bobřice, ti všichni lezou ovšem neúnavně. Den končí (nebo teprve začíná?) v Arcu. Dáváme pizzu a zmrzlinu u koček na rohu. Mají pořádný kopce! Následuje zběsilá honička za alkoholem po obchodech. Všude zavřeno! Panika! Petříček s Mauglicí zoufale nabíhají do "Zdravé výživy", ale přes výlohu pozorujeme jejich vykulené oči, které koukají po bio vínech. Poté zoufale vybíhají! Stresy stresy! Naskakují do Veselé dodávky a se skřípějícími koly uháníme (tipuji, že za rytmu keltské hudby) do Lídla! Verča hned sahá po bílém značky Primitivo. Tak nějak uznala, že to k ní patří. Ostatní souhlasně přikyvují. Veselá dodávka je tedy opět veselá. Oslavy republiky v Crosanu jsou mocné. Jsme tu všichni. Stojíme, ležíme, sedíme, tančíme kolem jednoho stolu, na něm i pod ním. Na kolena! Kabinu měl vodpruženou...:)) Kytary kvílejí ty největší hity a při Slavících z Madridu jdou flašky ze stolu a na něj se vrhají vzpouzející se těla. Vlastně nic novýho. Na konci večírku jsem naházel mrtvoly na jednu hromadu, lehl vedle a padla. Ráno bylo zase krásně, tak jsme v poledne koukli na skálu, kde duo Ušák – Petříček onsajtovali rádoby 7ačka. Pak se naládovaly kufry plus Verunka s "kufírkem" a předimenzovaní jeli do Rovereta. Tam nás Mauglice musí opustit. Poslední kávička, poslední srdceryvné loučení a mizíme ku vlasti. Díky mentální slovní kopané to utíká rychle. Není náhoda, že prohrávají blondýny (Leošák a Barborka). Chvilu se spí a už nás osvětluje Vídeň. Vykopnout Peťana a Lukáš neohroženě pokračuje do Brna. Rozvézt lidi ještě nějaký čas zabere, naštěstí je první zastávka Vinohrady – konečná stanice...
Sháněli jsme teda lidi, potažmo auto. Nakonec obojího bylo dostatek. "Veselá dodávka" se postarala o to, že lidí bylo mnohem víc než aut. Devítimístný vůz byl na poslední chvíli doobsazen atletem Leošákem Leónem Ušákem. Petříčka jsme nabrali podle plánu ve Vídni v 01.30 hodin, respektive v 04.00h. Už při nabírání mě, jakožto osmého cestujícího, nebylo v dodávce místo. Ze začátku bylo veselo (Došlíku! Vohulto!!), pak bylo taky veselo. Za rytmu keltské hudby (!) jsme už trochu vymazaní dojeli do Crosana, polezli nějaké kvaky a ještě tentýž den večer jeli nakupováát! U kámoše pizza grande, u holek na rohu "jeden kopeček". Rabování lezeckých kšeftů bylo samozřejmostí. Kultura probíhala ještě za tmy a tak náš plán obhlídnout stěnu a nástup nevyšel.
Jdeme spát relativně brzo, známe se, radši si přivstaneme. Snad kolem druhé ráno konečně usínám pod hvězdami a sotva zavřu oči, drbe do mě Mrnda, že prej jdeme na to. Opouštíme ženy, jdeme na kávičku a něco sníst. Ládujeme buchtu se salámem a Lehkou nohu. Dnešní den je jedna velká otázka. Skeptika Mrndu jsem sotva překecal, že spát ve stěně nebudeme. Teď on překecává mě, že nebudem brát ani ten žďárák (mám jeden a on nechce abych já se měl v noci dobře?). Plánujeme styl "blitzkriek". Vzpomínáme, jak borci loni si vzali dvě petky vody a jedna jim po dvou délkách ještě spadla. Nechceme hrát hru "Kdo se napije první je srab" a tak chceme vzít velblouda a ještě petku. Tu samozřejmě zapomínáme, tak se pro ni vracím. Mrnda zatím "občíhl" nástupovou odbočku a je si jistej kudy dál. OK. Je po páté ráno a všechno zatím klape. Nástup je prý na hodinu, máme spoustu času, je tma jak v noci. Stoupáme kolem opuštěné pískovny, překonáváme rozchrastaný skaliska (to bude ten nejištěný skalní úsek). Jsme tak blízko stěny, že se podle ní nedá vůbec orientovat. Je obrovská. V půl sedmé je pořád tma jak v pytli, nic nevidíme, respektive popsané útvary z průvodce vidíme ve všem. "To bude víc vlevo"...sto metrů doleva... "To by mohlo být tamhle ta plošina, co je tak dvě stě metrů vlevo". "Tak néé, to bude ještě vlevo". Začíná se rozednívat, hluboko pod sebou vidím pískovnu a vybavuji si fotku z netu, jak ji měli borci skoro pod sebou. My ji vidíme velký kus vlevo. "Ale asi to jen zkresluje"... V době kdy jsme měli už lézt nalézáme nástupovou polici. Hrneme tam. Při sbíhání suťoviska se to nějak rozjede a končím mezi šutrama na dně. Snad nikdy mně mozek nezpracovával informace tak rychle a tak mezi šutrákama úspěšně probíhám. A protože jsem dal na Mrňovu radu, ať si vezmu sandále, mám nadržený nehet na palci. Šup s ním do lezeček.
Zpoždění je značné, ale ne nějak drastické. Mrnda stresuje už pod prvním nýtem tři metry nad zemí v délce za 4+. Čeká nás dvacet délek, každá ne kratší než padesát metrů. Jsme napjatí. Při jištění na štandech ještě dospáváme krátkou noc a ještě kratší předešlou noc. Lezeme to tak nějak na střídačku, dokud má člověk matroš tak leze. Nýtů je ze pár v každé délce, odlezy jsou slušné, rozhodně bych nepadal. Navíc většinou jde o plotnu. Doporučená sada vklíněnců a sada friendů je docela zbytečná, jelikož stěna je kompaktní a není kde založit. Třetí délkou již začíná vážné lezení, píšou 6+. Leze se po hrbech a výběžcích v plotně, žádné pořádné chyty, ale ukloněnost to dělá lezitelným. Hezký lezení ale někdy docela morální či lýtkový záhul. Přemýšlím, jak bude vypadat flek za 7-, a hlavně pak klíčový místo tisíc metrů nad námi.. Sedmínuskové lezení jsme v první délce této obtížnosti nenašli. Uff. Moc často se s Mrndou nepotkáváme, užíváme si tak krásný slunečný den sami na štandech. Jen přehodit železo, a jedem dál. Často už vyměňujeme jen presa, čoky a friendy nikdo nechce, a tak je tahá druhej. V celé stěně jsme úplně a naprosto sami. Kolem nás jsou cesty, které by měli v holentalské symbolice jednu malou hvězdičku a jednu černou skobku. I proto si tady lezeme sami. Naše cesta je jištěná spíše v horském duchu, ale přeci jen jsou to nýty. Nejvíce funíme na sto padesáti metrech za 3 Ujajá. Je to takové soustavné dupání ve žlábcích a suti. Jdeme to souběžně, ale moc si nerozumíme. Vždycky když lezu rychleji, přehazuji si smyčky lana kolem krku. Abych nevypadal jako sebevrah, sotva stíhám udělat nějaký ten suk na sedáku. Mezitím Mrnda leze, a jak se mezi námi napne lano, zastaví a čeká. Já jsem už ale připravenej lézt dál, a tak zase za sebou dělám smyce z lan a celá ta chujovina se opakuje. Už jsme v půlce stěny, dáváme tyčku a konečně delší pauzičku. Údolí pod námi je tak malý! A s každou další délkou se neustále zmenšuje. V lomu, kde začali pracovat dříve než my, to stále hučí, ale náklaďáky už ani nejsou pořádně vidět. Slunce svítí přes opar, a tak nás nikterak nevysouší.
Je to nádhera. Jsme uvolnění. Počáteční nejistotu vystřídala jistota, že to dneska v klidu zvládneme. Je to vždycky asi stejný. Tréma, asi i strach na začátku cesty. Pak čím dál více přibývající jistota, že to překlepeme na pohodu. Zbývá už jen otázka deníčkářů, jestli to vosedíme nebo ne. A ta zůstává stále nezodpovězená. Dál se stěna hrubě nakolmí, přitom vypadá rozbitě. Hnusná silová délka zas vychází na mě. Pak už trošku lepší lezení do 6+. Pěkné nelehké lezení vybojuje Mrnda. Plotna, sokolík... Následují zase trojky, ale žádný co zůstanou v ruce. Kupodivu kompaktní. Pak vyhlazené plotny s dlouhými odlezy. Když se člověk bojí tak si občas zpívá. Já si zrovna zpívám. V hlavě proudí krev a hned odplavuje jakoukoliv myšlenku. Ale nic co bychom nezvládli. Najednou už nás neohraničuje zprava obrovský kolmý pilíř, na který jsme celou cestu koukali. Je pod námi. Všechno je pod námi. Jsme pod devatenáctou, předposlední délkou. Silnice, vinice a řeka už jsou tak hluboko, že přes opar ani nejdou pořádně vidět. Teď nás čeká, klíčová, lehce položená stěna. Na začátku délky je vrcholová knížka. Od loňského července má cesta asi deset přelezů, včetně jedné české dvojky. Plotna je celkem náročná, ale dobře odjištěná. Bere nám poslední síly, ale Mrnda ji ztrestal a já jí dávám také. Poslední otázka zodpovězena. Už toho ale máme dost a těšíme se na konec. Třešničkou na dortu je poslední přehoupnutí se přes hranu, kdy výlez spočívá v nabrání co nejvíce trav a hrabání většího kamene v suti. Za to zabereme, nakopneme nohu a už jen nakulit. Vypečený bouldřík!:) Dobírám Mrňu a je hotovo.
Ještě musíme vytraverzovat asi sto metrů po polici a do lesa. Mrnda přestává dobírat, v šeru usíná pod borovicí. S posledním zbytkem světla jsme v lese. Ksichtíme se do vrcholové fotky. Naštěstí za hlavami máme tmu. Co je tohle to za vrchol?! Dolézt do lesa... Ale je nám to šumák. Čeká nás ještě dlouhý sestup. Hned z kraje bloudíme po vrstevnici v prudkým mokrým kopci. Chtělo by to jednu nohu delší. Haluzově jsme narazili na značku abychom ji po chvíli zase ztratili. Ale někde si nějakou pěšinu vždycky představujeme. Debilní cesta. Pak už je to lepší. Znervózňují nás pro změnu ukazatele, jejichž hodnoty nemůžeme za žádnou cenu překonat, i přestože naše tempo je vražedné. Prostě to dolů fakt trvá dvě a půl hodiny! Jako odezva na zprávu: za dvě hodiny jsme dole, přichází od Petříčka smska, kterou jsme tak trochu čekali: "Vsichni na vas serou. Shanim strizlivy, vypada to blede, zkuste to dojit. Ja su v domecku, Lukas moc nechce..." Nu což, kamarádi! V serpentinách na silnici už ani nevíme, jestli jsme živoly nebo mrtvoly. Trochu bolí nohy, ale hlavně hlavy máme vymazaný. Dole se ještě vokupem vo fontáně a v deset večer jsme v bejsu. Byl to parádní výlet a tak trochu exkurze do neznáma. Chtěli bychom poděkovat všem co nám věřili, ale hlevně těm co nám nevěřili, zejména pak Petříčkovi. Díky němu jsme pak měli z počinu mnohonásobně větší radost. Protože jsme mu nakopali PRDÉL!! :)
V sobotu se spontánně shledáváme s dalšími osádkami, co dorazily teprve v noci. Všichni musí lézt, s Mrňou se celej den válíme, pijem škopky a žereme. Skvělý. Cestou k řece pod Sysiphos vyzvedáváme Leošáka s Peťanem. Dneska byli oni lézt nějakej vícedélkovej kvak. Řikali něco o skobách a keříčcích, tak asi celkem divočina. Večer nějaký ty večírky, klasika. Za zmínku stojí testování, kolik osob vydrží Došlíkova židlička ze suproše. Myslím, že trhací zkoušky zvládla bravurně – zlomila se až při posazení asi devátého člověka! Nastal čas odpočinku, tak jsme padli do vinic. V noci jsem slyšel nejstrašnější skřeky v životě. Furt nevím co to bylo. Probudili jsme se do nádherného rána. Ve vinici ještě stín, ale hedvál kopce Picolo Dain už zářil zlatě od ranního slunce. Brzy dojel i stařík, co asi chtěl otrhat hrozny dřív než mu je Češi sežerou. Ale tak dvacet metrů od nás to vždycky otočil a jel lajnu zpět:).
V neděli jsme vzali holky z horního toku na delší cestu na kopec Cima Alle Coste. S Mrndou už jsme tam lezli, tak jsme šli na jistotu. Až na spoustu lidí to byla paráda. Díky popolednímu nástupu jsme byli v cestě poslední a tak jediní koho jsme potkali byl stařičký pán z Čech a nějací lojzové, co jeli kolem nás dolů. První délku jsem lezl "na sportovce", ale od třetí, jak zašlo sluníčko za hranu, jsem klepal kosu až nahoru. Jako kdybych dole neříkal historku jak se Ruda s Vojtou prali o batoh, protože hřál. Jinak cesta moc pěkná. Plotnové lezení do 6b, nic moc chyty, všude stupy, ženský to přeběhli na pohodu, radost na ně koukat, no krása...ta cesta.
V pondělí ráno popíjíme v ospalém Nagu s Il Mauglicí Machiato kávičku a posléze vyrážíme do mlhavých skal. Oblast krásná, jen už toho máme asi všichni docela dost. Barča pospává v sedě, s Mrndou se třepeme v krásných ápluskách od třetího až nahoru, padám v 6béčku v posledním kroku pod slaňákem, stejně tak Petříček, ten ale v 7áčku... Došlík, Verča, Bobřice, ti všichni lezou ovšem neúnavně. Den končí (nebo teprve začíná?) v Arcu. Dáváme pizzu a zmrzlinu u koček na rohu. Mají pořádný kopce! Následuje zběsilá honička za alkoholem po obchodech. Všude zavřeno! Panika! Petříček s Mauglicí zoufale nabíhají do "Zdravé výživy", ale přes výlohu pozorujeme jejich vykulené oči, které koukají po bio vínech. Poté zoufale vybíhají! Stresy stresy! Naskakují do Veselé dodávky a se skřípějícími koly uháníme (tipuji, že za rytmu keltské hudby) do Lídla! Verča hned sahá po bílém značky Primitivo. Tak nějak uznala, že to k ní patří. Ostatní souhlasně přikyvují. Veselá dodávka je tedy opět veselá. Oslavy republiky v Crosanu jsou mocné. Jsme tu všichni. Stojíme, ležíme, sedíme, tančíme kolem jednoho stolu, na něm i pod ním. Na kolena! Kabinu měl vodpruženou...:)) Kytary kvílejí ty největší hity a při Slavících z Madridu jdou flašky ze stolu a na něj se vrhají vzpouzející se těla. Vlastně nic novýho. Na konci večírku jsem naházel mrtvoly na jednu hromadu, lehl vedle a padla. Ráno bylo zase krásně, tak jsme v poledne koukli na skálu, kde duo Ušák – Petříček onsajtovali rádoby 7ačka. Pak se naládovaly kufry plus Verunka s "kufírkem" a předimenzovaní jeli do Rovereta. Tam nás Mauglice musí opustit. Poslední kávička, poslední srdceryvné loučení a mizíme ku vlasti. Díky mentální slovní kopané to utíká rychle. Není náhoda, že prohrávají blondýny (Leošák a Barborka). Chvilu se spí a už nás osvětluje Vídeň. Vykopnout Peťana a Lukáš neohroženě pokračuje do Brna. Rozvézt lidi ještě nějaký čas zabere, naštěstí je první zastávka Vinohrady – konečná stanice...
Text: Mára
Foto: Mrnda, Mára, Vláďa
