Přechod hřebene Brenty

Termín: 3.8. - 7.8. 2013
Místo: Brenta, Itálie
Sestava: Verča Škrabáková, Míša Poborská, Bára Horáčková, a duchem přítomné sádry Renča Pilátová a Radka Bednářová :-)

Nezvratný osud.. Nápadně to připomínalo scénář k jednomu provařenému hororu.. Bylo nás 5, samé natěšené baby a v plánu navázání na loňský vydařený výlet (hřebenovku Julek) v růžové sestavě. Tentokrát nás zlákalo království monumentálních věží Brenty v italských Dolomitech, kde jsme si vysnily 5 denní přechod po exponovaných chodnících, žebřících a zajištěných cestách.

Plánovaný přechod hřebene Brenty

5 dní před odjezdem se ozvala Radka, že má po kousnutí nějakého zákeřného hmyzáka bolestivě oteklé koleno a že asi bude muset zůstat doma. Zamáčkly jsme slzu a smířily se s tím, že halt pojedeme ve čtyřech. Další den, 4 dny před odjezdem, volá Renča, že jí cestou do práce srazilo auto. Padá mi čelist. Při vší smůle měla obrovskou kliku a odneslo to „akorát“ zlomené zápěstí. Večer na koordinační schůzce v Podnebí to vypadalo spíš jak v lazaretu a náš samozvaný růžový spolek dostal nové přízvisko – růžový katastrofický team :-)  Jelito mého formátu nemohlo zůstat pozadu a tak jsem si 3 dny před odjezdem při manipulaci s kolem ve výtahu aspoň rozrazila loket. Do chodby se rozletělo několik hlasitých k***v a tohle zaklínadlo asi zabralo, domino řetězových zranění se zastavilo.

Když jsme se odhodlaly, že bysme tedy jely i ve 3, objevila se ještě jedna překážka nemalého formátu – předpověď počasí! Po tomhle výletu mi už asi nikdo nevymluví, že meteorologové jsou šarlatáni věštící nad křišťálovou koulí. Všechny osvědčené servery nám nachystaly vyhlídky, ve kterých se to jen hemžilo blesky s víc než 60-70% pravděpodobností srážek na každý den, což není na ferraty úplně vysněná předpověď. Svedly jsme krutý vnitřní boj, na jedné misce vah šílená vzdálenost do Dolomit, osekaná osádka a zakletá předpověď, na misce druhé vysněný výlet a četné záblesky slunce, které nadějně probleskovalo mezi mraky. Na druhou misku vah jsme přihodily nezdolný optimismus, spolehlivé únikové plány i kompletní náhradní program u Lago di Garda a bylo rozhodnuto. Razíc heslo, že nejhorší výlet je ten, na který se nevyjede jsme v sobotu o šesté ráno naskákaly do auta, abychom už odpoledne o čtvrté hledaly parkoviště v Madonně di Campiglio. V nadmořské výšce 1.557 m nás tu čekalo vypečených 30 °C a monumentální kulisa masivu Brenty pokrytá četnými sněhovými poli. Tento výjev rázem ukončil naše debaty o potřebnosti lana, cepínu a maček a už jsme si bez dalších špekulací dobrovolně ládovaly nezbytné železo do batohů.

Těžký batoh na hrbu, jazyk na vestě a úmorné stoupání na první chatu – rifugio Graffer (2.263 m). Ještě jsme se ani nestihly navzájem uchlácholit, že jen co vyfuníme tuhle nezbytnou aklimatizační túru, záda si přivyknou a batoh zákonitě zlehkne a zítra už bude hej! ..a už nám u cesty zastavoval taliánský jeep. Mrkly jsme jedna na druhou, druhá na třetí a bylo po hrdinství, drožku přece neodmítnem! Aklimatizační túru přece zvládneme i později.. Lámanou italsko-angličtinou se nám v autě dostalo povzbudivé informace, že teď bude v horách týden hezky a chmury se rázem rozplynuly jak těch 700 výškových metrů.

Přesto jsme nenechaly nic náhodě a na první túru vyrazily o šesté ranní. Slunko už olizovalo siluetu Brenty, když jsme se šouraly do Paso del Groste (2.463 m) k nástupu na ferratu.

Sentiero Benini

Čekala nás náročná celodenní túra po Sentiero Benini a Via delle Bocchette Alte až na chatu Alimonta, což běžně zabere 9 hodin chůze. Dle předpovědi měla první bouřka přijít už o jedenácté hodině dopolední a takové zpestření jsme na hřebeni nechtěly riskovat, počítaly jsme tedy i s únikovou variantou ze sedla Bocca del Tuckett na chatu Tuckett (cca 4 hodiny).

V sedle Bocca del Tuckett (2.647 m)

Celé dopoledne nás ale provázela vymetená obloha a tak nebyl důvod k ústupu a v ukázkovém sedýlku Bocca del Tuckett (2.647 m) jsme se tedy odhodlaly k pokračování do náročnější části dnešní túry. Následoval 300 m výšvih a vyhlídkový traverz po úpatí subtilní dominanty Cima Brenta (3.150 m).

Traverz po úbočí Cima Brenta (vrchol 3.150 m)

Krásné vrcholové plató Spallone dei Masodi (2.999 m)

Krom fantastického výhledu z vrcholového plató Spallone dei Massodi (2.999 m) nám hřebenovka nachystala i dva terénní zlomy, kde jsme dvakrát po sobě sestoupaly a znovu vydupaly asi 100 výškových metrů. Při vylézání druhého z nich jsme už sotva pletly nohama, nadšených výjevů ubývalo, když se náhle zjevilo rozsáhlé sněhové pole a s ním hotový příliv dětské radosti a nové energie. Dobrou půlhodinu jsme v něm skotačily jak malé děti a vybrušovaly fotografické ztvárnění radosti z nečekaného ochlazení :-)

Od vysněné chaty Alimonta nás pak dělil už jen sestup a nová zábavka – vzpoura Verčiných pohorek. Ačkoliv za poslední rok celkem zdařile sbíráme různé zážitky s resuscitací topánek v horách, zázračnou kobercovku jsem opět nechala doma. Jen a blbec a já se spálí dvakrát o stejná kamna.. Čekalo nás tedy celkem široké spektrum pokusů s různými materiály o jejich provizorní záchranu, které asi nejlépe vystihuje následující časosběrná fotostory..

Dlužno dodat, že Verča s pohorkami omotanými postupně fáčem, lepidlem z chaty Alimonta, cívkou náplastí bez polšťářku, kyneziotapem zelené barvy (ten se osvědčil nejvíce!), provázkem z refugio Pedrotti i pružným obinadlem ušlapala celou túru a odlepenou podrážku obřadně odtrhla až v Madonně na parkále. Čest jejich památce a Verčině zarputilosti!

Sestup k rifugio Alimonta (2.580 m)

Rifugio Alimonta - nejvýše položená chata na Brentě (2.580 m)

Následovala královská túra po Via delle Bocchette Centrali, která nás svou expozicí i výhledy posadila na zadek.

Etapa Via dell Bocchette Centrali s výhledem zleva na Cima Brenta Alta (2.960 m), Guglia (v některých starších mapách Campanile Basso 2.883) a Campanile Alto (2.936 m)

Via delle Bocchette Centrali

Přísně vyfrézovaný chodníček podél Cima dei Sfulmini nás přivedl na absolutní vrchol brentské nirvány a do hledáčku postavil královnu brentských věží – Campanile Basso neboli Guglii (2.883 m). O skalp téhle krásky zrovna usilovaly minimálně čtyři lezecké dvojky a i nám rozproudila fantazii na výlet příští.

Krasavice Guglia (Campanile Basso, 2.883 m)

Následoval trochu nepříjemný nejištěný sestup, který nás zase postavil pevně nohama na zem (a místy taky posadil na zadek) a vtipný překrok odtávajícího sněhového jazyku, kde mohlo být poprvé seriózně využito naše lano, ale mnohem víc jsme uvítaly natažený fix.

Pak už pouze traverz podél Cima Brenta Alta (2.960 m) a dnešní cíl – chata Pedrotti (2.487 m) s delikátní kuchyní, silně horolezeckým geniem loci i jiskřivým východem slunce.

Zářivé ráno na Rifugio Pedrotti (2.487 m)

Kouzelné ráno na terásce jsme prodlužovaly co to jen šlo a těžko se smiřovaly, že je čas horské království opustit.

Poslední úsek hřebene směřující až k chatě XII. Apostoli jsme si nechaly na příště, stejně jako milión dalších plánů, a vydaly se na sestup. Vzhledem k tomu, že cílový bod Madonna di Campiglio se ztrácel v dalekém mlžném oparu, a i na mapě to vypadalo na pořádnou štreku, tak se vzdálenost 3:30 hod. uvedená na rozcestníku u chaty jevila trochu podezřele. A instinkt nás nešálil, byla to fligna! Skutečná vzdálenost se úměrně prodlužovala s blížícím se cílem, do kterého jsme se nakonec došouraly za 6 hodin. Dlužno dodat, že jsme nevynechaly super příležitost k bouldrování v sytě zeleném žlebu nad Rifugio Brentei a dramaticky nespěchaly.

Ze sestupu se vyklubala tradičně vyčerpávající záležitost, kterou spolehlivě napravila koupel v průzračném Lago di Molveno a pravá taliánská pizza. Zpáteční cestu trochu paradoxně provázelo toužení po dešti i fantazírování kam příště. Nápady z nás lítaly jak rachejtle, tak jsem sama zvědavá, kam nás to zas příště v růžovém vystřelí.. :-)