17.8.2019
Týden bouřek v celém Alpském prostoru nás zavál až do jižní Francie. Ne však na sportovní vápno, ale na parádní žulu v horách Tatranského vzhledu, ovšem se zlomkem návštěvníků oproti Slovenským velehorám. Pro nás dosud neznámá oblast na hranici Franci a Itálie, která nás nadchla. Podle informací jsou tu výborné podmínky jak na letní, tak i zimní lezení a lyžovačku. Navíc tu můžete ceklem snadno pozorovat velké dravce a možná se značnou dávkou štěstí i vlky.
Díky webowkám camp2camp jsme našli alespoň několik popisů cest a s tímto vybavením vyrazili 1500 km směrem Nice.
Naším dočasným domovem se stalo parkoviště u La Madone de Fenestre, kde je i kostel a budovy bývalého hospicu. Historie tohoto místa podle wikipedie sahá až do 9 stol. nebo ještě dále. Nejbližší městečko je St. Martin Vésubie, kde jsme nabírali pitnou vodu, dělali nákupy a nasávali atmosféru středověkého města s barvitým společenským životem. Kromě sobotního trhu se konal druhý den také blešák, který rozhodně nezklamal a ulehčil našim peněženkám přebytečná eura.
Ale to hlavní, za čím jsme přijeli, bylo lezení. Už první den se ukázalo, že jsme si vybrali dobře. Vybírali jsme cesty podle délky nástupu, obtížnosti (do 5+) a hlavně podle dostupnosti popisu. Nesehnali jsme totiž žádného tištěného průvodce a čerpali jen z francouzských stránek alpessudnet.free.fr, kterým moc děkujeme. Překladač na googlu občas trochu zadrhával, a tak jsme po první negativní zkušenosti raděj obtěžovali přítele na telefonu a dostali mnohem fundovanější překlad v češtině. Pak už vše fungovalo dobře.
Naše první cesta vedla západním pilířem na Petit Cayre de la Madone. Žula převážně pevná a chytovatá a jištění nýty s drobným dojištěním se nám moc líbila. Jen neznalost terénu a francouzštiny nás dostala při sestupu jinak, než bychom chtěli a tak jsem přišel o první mailonku a repku.
Další cestou byla krásná linka na severozápadní pilíř Cayre Barel. Parádní lezení, občas i krásně vzdušné, odjištěné nýty v rozumných vzdálenostech bylo ještě lepší, než den předtím. Navíc jsme sestup provedli podle instrukcí a vše klaplo na poprvé.
Po dni stráveném cestou k moři, koupačkou a cestou zpět jsme si dali jako poslední lezecký den východní diretku na Cayre Colomb. A zase nás potěšila skála i cesta. Tentokrát jsme konečně mohli využít i náš matroš a kromě pár skob jsme si zakládali co hrdlo ráčilo. Cesta je zakončená ostrým exponovaným hřebenem na hlavní vrchol, který stál rozhodně za to. Sestup už byl opět s překladem do čaštiny, navíc celkem jasný.
Kromě lezení jsme si fakt užívali místní divočiny. A to až do té míry, že si Evičku v noci oblíbila místní liška, která jí vzbudila očmucháváním celého obličeje, a to i přesto, že jsme spali v autě jen s otevřenými dveřmi.
Taky jsme asi třikrát pozorovali orly, jak skenují údolí a svišti nestačili hvízdat. Kromě orlů se ráno nad hřebenem snažilo nabrat výšku asi 10 supů. A když jsme na cestě našli vlčí trus a pak za dva dny jinde znovu, nedalo mi to a na signálu jsme se dozvěděli, že se nám to nezdá a opravdu je tu místo výskytu vlka obecného.
Každodenní kontakt s kamzíky na parkovišti, kterým jsme zpestřovali dietu pomočenou trávou ani nezmiňuju.
Prostě pokud máte rádi klid a horskou žulu a nevadí vám jet o pár hodin dál než do Arca, určitě se vám tu bude líbit.
O víkendu je tu sice mnohem víc lidí než přes týden, ale atále to nejsou žádné davy. Lezeckých dvojic je i tak v celé dolině jen pár, takže se asi nemusíte bát čekání na nástupu nebo předbíhání v cestě.
Tak už jen přibalit slovníček a vyrazit.
PS: Dálniční poplatky v Itálii celkem pálka :(
Týden bouřek v celém Alpském prostoru nás zavál až do jižní Francie. Ne však na sportovní vápno, ale na parádní žulu v horách Tatranského vzhledu, ovšem se zlomkem návštěvníků oproti Slovenským velehorám. Pro nás dosud neznámá oblast na hranici Franci a Itálie, která nás nadchla. Podle informací jsou tu výborné podmínky jak na letní, tak i zimní lezení a lyžovačku. Navíc tu můžete ceklem snadno pozorovat velké dravce a možná se značnou dávkou štěstí i vlky.
Díky webowkám camp2camp jsme našli alespoň několik popisů cest a s tímto vybavením vyrazili 1500 km směrem Nice.
Naším dočasným domovem se stalo parkoviště u La Madone de Fenestre, kde je i kostel a budovy bývalého hospicu. Historie tohoto místa podle wikipedie sahá až do 9 stol. nebo ještě dále. Nejbližší městečko je St. Martin Vésubie, kde jsme nabírali pitnou vodu, dělali nákupy a nasávali atmosféru středověkého města s barvitým společenským životem. Kromě sobotního trhu se konal druhý den také blešák, který rozhodně nezklamal a ulehčil našim peněženkám přebytečná eura.
Ale to hlavní, za čím jsme přijeli, bylo lezení. Už první den se ukázalo, že jsme si vybrali dobře. Vybírali jsme cesty podle délky nástupu, obtížnosti (do 5+) a hlavně podle dostupnosti popisu. Nesehnali jsme totiž žádného tištěného průvodce a čerpali jen z francouzských stránek alpessudnet.free.fr, kterým moc děkujeme. Překladač na googlu občas trochu zadrhával, a tak jsme po první negativní zkušenosti raděj obtěžovali přítele na telefonu a dostali mnohem fundovanější překlad v češtině. Pak už vše fungovalo dobře.
Naše první cesta vedla západním pilířem na Petit Cayre de la Madone. Žula převážně pevná a chytovatá a jištění nýty s drobným dojištěním se nám moc líbila. Jen neznalost terénu a francouzštiny nás dostala při sestupu jinak, než bychom chtěli a tak jsem přišel o první mailonku a repku.
Další cestou byla krásná linka na severozápadní pilíř Cayre Barel. Parádní lezení, občas i krásně vzdušné, odjištěné nýty v rozumných vzdálenostech bylo ještě lepší, než den předtím. Navíc jsme sestup provedli podle instrukcí a vše klaplo na poprvé.
Po dni stráveném cestou k moři, koupačkou a cestou zpět jsme si dali jako poslední lezecký den východní diretku na Cayre Colomb. A zase nás potěšila skála i cesta. Tentokrát jsme konečně mohli využít i náš matroš a kromě pár skob jsme si zakládali co hrdlo ráčilo. Cesta je zakončená ostrým exponovaným hřebenem na hlavní vrchol, který stál rozhodně za to. Sestup už byl opět s překladem do čaštiny, navíc celkem jasný.
Kromě lezení jsme si fakt užívali místní divočiny. A to až do té míry, že si Evičku v noci oblíbila místní liška, která jí vzbudila očmucháváním celého obličeje, a to i přesto, že jsme spali v autě jen s otevřenými dveřmi.
Taky jsme asi třikrát pozorovali orly, jak skenují údolí a svišti nestačili hvízdat. Kromě orlů se ráno nad hřebenem snažilo nabrat výšku asi 10 supů. A když jsme na cestě našli vlčí trus a pak za dva dny jinde znovu, nedalo mi to a na signálu jsme se dozvěděli, že se nám to nezdá a opravdu je tu místo výskytu vlka obecného.
Každodenní kontakt s kamzíky na parkovišti, kterým jsme zpestřovali dietu pomočenou trávou ani nezmiňuju.
Prostě pokud máte rádi klid a horskou žulu a nevadí vám jet o pár hodin dál než do Arca, určitě se vám tu bude líbit.
O víkendu je tu sice mnohem víc lidí než přes týden, ale atále to nejsou žádné davy. Lezeckých dvojic je i tak v celé dolině jen pár, takže se asi nemusíte bát čekání na nástupu nebo předbíhání v cestě.
Tak už jen přibalit slovníček a vyrazit.
PS: Dálniční poplatky v Itálii celkem pálka :(
