Říjnové dobývání Paklenice

Termín: 23.10. - 28.10.2003
Místo: národní park Paklenica, Chorvatsko
Účastníci: Zajoch Team, bratři Karamazovi, Uherci, Markéta a její chlapci

Po zdlouhavém domlouvání a několikerých změnách sestav jsme se vydali oslavit samostatnost naší domoviny propagační lezbou na Balkáně. Předpověď počasí slibovala zajímavé okamžiky ve stěně, a jak jsme poznali, nejenom tam. Že budeme v říjnu v Chorvatsku pár kiláků od moře tlačit Márovu novou káru (obutou ještě do letního) ve sněhové vánici po ledových klouzačkách, ve které se změnil každý malý kopeček, jsme pravda nečekali. No co, po přežití celonoční kalamity na rakouských dálnicích nás to už nerozházelo a po nějakých 22 hodinách nepřetržité konzumace dobroty z plechu jsme byli na místě. Pravda, u moře, kde svítilo slunko a baby chodily v plavkách, jsme se sněhem na střeše našeho auta vypadali trochu jako přízrak.

V Paklenici bylo na slunku příjemně, podmínky na lezení tudíž optimální. Kdo co vylezl nebo zapytlil psát nebudu, stejně se už každej dávno pochlubil. Za zmínku snad stojí jen Uherkovic Albatros a Kulheimovic onsajt na Tinin Raz (doprovázený funěním mladšího z bratrů "už nemožu, už nemožu"). Našli se i tací, co si dlouhé chvíle ve stěně krátili třeba házením bot do údolí, aby si mohli sestup užít hezky v lezečkách. Většina si také užila nočního bloudění při pozdním sestupu, ovšem bivakovat v hustých křovinách Aničy se nikomu nakonec nepodařilo. No a ve finále se kromě jedněch spálených rukou, jako důsledku komunikačních šumů mezi lezcem a jističem, nic zajímavého nestalo. Všichni se trapně tvářili zdravě a spokojeně. Jak by ne, sponzorem dobré nálady v BC bylo totiž jako vždy Ožujskoje.
Jako dobovou relikvii se nám podařilo zachránit část rukopisu Komišova cestovního deníku, jež vám v nezkrácené verzi nabízíme. Jedná se o skutečný unikát, neboť ten kdo trochu zná autora, určitě netušil jaký literární potenciál v něm dřímá (nehledě na to, že většina jistě pochybovala i o tom, že umí psát).

Milan

 ...je 11:43. Milan má pesar v zadku, Mára bruslí dolů z kopce se svojí novou károu. Filipovi strašně smrdijou nohy. Mě bolí v krku. A Štěpánka hledá svůj pesar.
Všechno to začalo před 17ti hodinama u našeho baráku. Vyrážíme do Paklenice což je v Chorvatsku. Projíždí se těmito zeměmi: Rakousko, Slovinsko a konec je ve 3/4 Chorvatské republiky. Přeskočíme hladký průjezd hranicemi a zastavíme se až tam, kde jsme zastavili my. 94 kilometrů od Gratzu. Venku jsou 2 stupně a 30cm čerstvého sněhu. Po hodině strávené ve společnosti ospalého Máry, smradlavého Filipa, chrápající Štěpánky a vždy optimistického (na můj vkus trochu tlustého) Milana, jsem se rozhodl, že na tom aspoň něco trhnu, otevřu si kiosek a budu prodávat zmrzlým "skopčákům" jídlo, které jsme s Milanem a naším šerpou Štěpánkou ještě toho dne nakoupili.
Nic z toho nebylo, páč jsem pak usnul a probudil se totálně nemocnej, ale za to na úplně stejným místě, na kterým jsem svoje plány skoro realizoval.
Další nezajímavá věc byl průjezd zbytkem Rakouska po tak krásných 6ti hodinách strávených na dálnici.
Ale co nás potěšilo, bylo až v Chorvatsku. Další sněhová kalamitka, tentokrát předpokládám jen asi na 3 hodiny. Je 12:11 a současnost...