Sperlonga

Termín: 26.1. - 2.2.2008
Místo: Sperlonga, Itálie
Účastníci: Peťa Kovařík, Mrnda, Andy a Ondra Ženka

"Řeklo se bez bab", krčím bezmocně rameny směrem ke své tříčtvrtce, když se domáhá odpovědi proč že nemůže jet s náma. A v hlavě přemýšlím, kde seženem čtvrtýho. Nakonec Andy podléhá naší představě nepředstavitelného horka, koupání v moři, nedotknutých cest a Italek čekajících v bikinách i bez nich na české horolezce a jede taky. Sestava jasná Peťa Kovařík, Mrnda, Andy a já. Předem vyžaduji rozdělení do dvojek, abych předešel situaci, že o mě (rozuměj pytel sraček navázanej na lano) budou kluci losovat. Andy se mě v jemném pomatení smyslů ujímá a může se jet. Takže ve zkratce: 26. ledna vyráží čtyři na lezení nadržení borci (jak jinak!), aby ukojili své lezecké choutky, které do teď drželi na uzdě onanií na překližce, do Italské Sperlongy.

Konec ledna v Brně vypadá furt stejně, takže se už těšíme. Cílem je Sperlonga, prý "Horolezecký ráj pod Římem", "Úžasné místo na zemi", můžete se dočíst na webu. Paráda. Peťa řídí, takže si s Andym pořizujeme expresní příplatek v podobně šesti lahví kvalitního vína r. 37 káčé. Namítám Andymu, že z kvalitního vína se člověku nedělá u pusy pěna, ale od třetí lahve už chutná jako pravé božolé.

Sobotní dopoledne chutná už Italsky. Zejména když se navigace rozhodne, že ta nejlepší cesta k našemu cíli je prašná a travnatá cesta doprostřed olivového háje v třicetistupňovém svahu. Do programu jsme proto zařadili bezprostřední prohlídku. Vždycky jsem si přál vidět olivovník zblízka. Brzy se z krabičky ozve, že zde cesta končí, což nám nemusel říkat. Spoléháme proto na zdravý rozum a zkušenosti nejzkušenějších a jedem po "tý velký silnici, co je vidět támhle" (jak sofistikované).

Moře. Konečně. Dáváme si chvilku na pláži, je kosa, ale obloha slibuje jasno. Tak se jedem kouknout na ty slibované skalky. Napotřetí naleznem sestup k moři od silnice. "Lezecký Ráj pod Římem" nabízí v první řadě neuvěřitelný bordel všude. Asi mají v Itálii líné skauty. Ale šmajdání pískem a hřející slunce zajišťuje optimistickou náladu. Obhlížíme skalky i jeskyni, kde spí pár Poláků a dozvídáme se, že je potřeba se na spaní schovat tak, aby na nás nebylo vidět ze silnice. Hledáme nějaké vhodné místo. "Támhle někdo spí ve spacáku," ukazuju do dálky. Tož se jdeme spřátelit. Místo Italky v bikinách nacházíme mrtvého pejska v mrtvém kožíšku. Uzavíráme prohlídku. Kupujeme průvodce, snídáme a jde se lézt. Ještě se smějeme Mrndovi, že prý bude vedro. Je pařák jaxviňa. Lezem bez trička, cest je dost, cesty neoklouzaný, skoro nikdo tu není, písek všude, moře hučí, prostě idylka. Spousta cest, většina kolem 5c - 6c, v jeskyni pak klasicky pro nás jenom na čumendu. Klasa docela férová, Mrndovi se při zjištění, že tohle výlet za body jen tak nebude, protáhl obličej jak holyvúdský hvězdě před plastikou.

Lezení s Andym je jak chodit do hokny. Píchnete si příchod a začne to. "Už seš navázanej?" "Ještě támhle tu cestu." "Přidej!" Pak si píchnete odchod a dáte si ještě nějaký přečasy. Většina konverzace vypadá následovně. Andy dolezl 6a+ a podává mi lano. Namítám, že jsem žádný 6a+ ještě nevylezl, a tak vypadá jako dobrej nápad to nejdřív zkusit na druhým, ne? "Tak seš čúrák nebo co?" (překlad pro neznalé: "Myslím, že tu cestu vylezeš, kamaráde."), vykulí oči Andy. Hm. Chvílí přemítám jestli jsem nebo ne, ale není se koho zeptat a tak lezu. Takhle uplynou první dva dny. V noci je trochu kosa, ale dá se. Ležení na písku, u skály, s hvězdama a mořem. Jó, sladkej je život o dovolené. Druhý den večer už mám ruce jak orangutan v dolech a tak se mi nápad na resťák na zítra zamlouvá. Večer v průvodci ještě koukáme na fotky útesu v Gaetě, krásná rovná stěna rovnou z moře, pár kiláků odsud, 150m, 4 délky, cest všech slušných obtížností, do kterých se musí slanit. A že se tam zítra zajedeme "podívat".

Ráno v pohodě snídáme, a vyrážíme do Gaety. "Ty pííčo," vypadne z Mrndy, když se v dálce objeví stěna. Nepřijde mi nijak moc velká. V autě navrhuju asi pětkrát, že je resťák, a že bychom mohli někam třeba za kulturou. Nic. A tak projedem městem a podle průvodce v klidu nacházíme cestu ke klášteru, kterým vede cesta na ke slaňákům. Pořád nabíráme výšku cestičkou, chvilku bloudíme, překvapuje nás obrázek k ochraně přírody, na kterém je horolezec, jak zakládá friendy, které nemáme, ale co. A pak to přijde. Stojíme na kraji útesu a je to kurevsky vysoko. Začíná mi být špatně. Chvilku se je snažím přemluvit o výhodách lezení ve třech, ale od začátku je jasný, že to neklapne. Peťa s Andym mi vysvětlují, že je to nakloněný. Mrknu na okraj a fakt že jo. Tak se domlouvám s Andym, že půjdem tu jednodušší cestu za 5c, tak akorát pro mě. OK, tak jdem do toho. No nic, štandů jak nasráno, a tak jeden vybíráme a slaňujem 15 metrů k dalšímu. Mimochodem to bylo taky jedinějch 15 metrů ukloněnejch. Peťa se zubí. Další slanění už stojí za to. Pod sebou vzduchu, že bys to nevydejchal ani za 2 životy a vlny dole na moři jsou ještě furt nerozeznatelný. Na svázanejch lanech to docela odsejpá, ale stejně jsme všichni čtyři dole kolem poledne. Dole se kouknu nahoru a vrchol mám nad sebou. "Andy, jak je možný, že v ukloněný stěně mám vrchol nad hlavou," ptám se spolulezce i když je mi jasný, která bije. "To se jenom zdá," drží Andy lhací režim a Kovařík málem smíchy spadne ze štandu. Hajzlové! "Ta lehká je hnusná," oznamuje mi Andy. Aha. "Tady je super cesta, Spiderman, nebo ta vedle něj." Koukám na 4 délky lezení kolem 6a+ a přemýšlím, že Spiderman má ten sexy ohoz a já tu stojím v šortkách a tričku a je solidní kosa. "Když si to celý vytáhneš, tak mě je to jedno," rezignuju nakonec a Andy už valí první délku. Lezení je parádní, přímo po hraně, chyty ostrý a občas si fouknu, když přelézám hranu. Na štand dolézám ale úplně vyfluslej a trošku od krve. "Ty vole Andy, já vůbec nemůžu," stěžuju si na štandu. "To je proto, že lezeš po rukách a nepoužíváš nohy," mentorsky mě poučí Andy. "Ne, ty kokote, to je proto, že lezem o resťáku a celý je to mírně převislý, " pomyslím si a asi to je vidět nebo vypadám tak špatně, protože mi Andy bere batoh. Taky to byl poslední štand na kterým se dalo postavit a dál je to pro změnu převislý. No nic, jedem dál, Andy to zase vyběhne, ale už solidně kosnem. Já po pár krocích zjišťuju, že zadarmo to nebude ani na špatným konci lana. Hlavou mi prolétne jen popiska článku v National Geographic. "V horách visí život na vlásku. Naštěstí má ten vlásek podobu lana" a už řvu "Dobéééééér." Kurva. Lano se protáhne a já jsem zase dva metry pod nejtěžším místem a zase dál od skály. No nic, asi na popáté to nějak přelezu a na dalším štandu už jsme vymrzlí. Celou dobu se křižujeme s Peťou a Mrndou, tak alespoň v tom nejsme sami. Mrndovo "Pičo, pičo, pičo," při vzdušném traverzíku od štandu mě alespoň trošku zahřeje. Zbytek cesty už jde stejně. Těžký místa si vysedím. Jen ve třetí délce se staví podívat se na nás vojenskej vrtulník. Úleva nahoře (částečně z teplého oblečení) je parádní. To bude zítra resťák.

Připravujem večeři a já zjišťuju, že jsem jedinej, kdo si na lezeckej výlet nepřibalil židli. Mastňáci. Spíme v zavřeném kempu a ráno přemýšlíme co s resťákem. Nakonec navrhujem návštěvu Gaety. Procházíme opevnění v Gaetě, Andy je ve svým živlu. Zapomněl si ale baterku a mrzí ho, že si něco nenačetl dopředu, aby moh´ vypadat chytře a poučovat nás. Fotky řeknou určitě víc. Večer se jedem ještě "mrknout" na oblast El Pueblo a jelikož už jejich mrknutí znám, tak si beru jen sedák, aby mě to netáhlo. Andy si píchne udělá nějaký přesčasy, reptajíc celou dobu o tom, že feny z horoškoly odmlouvaj. Mrnda s Peťou lezou na pohodku.

Další den už je normální klasická hokna od rána. Jen kluci nemůžou odolat cestě "Toure Kunda" za 6b+ a tak se její zdolávání stane tématem dne. Jen já věřím víc průvodci než svejm očím. A vybírám si na rozlezení cestu za 4b. Je mi trochu divný, že je v kompaktní stěně mezi 6a a 5c a že všichni okolo tvrdí, že by do toho nenalezli, ale co. Průvodce je průvodce, ne? Takže si pracně vysedím 5 pres, zapytlím a společně po Andyho přelezu hodnotíme za 6b. Což vůbec nic nemění na tom, že jsem si právě na čelo napsal "zapytlil v 4béčku", což mi kamarádi neváhají připomenout každou hodinu po zbytku zájezdu. Večer jedem nabrat vodu do Sperlongy, přičemž se jeden válec v našem fabiovém kočáře rozhodne vzít si taky dovolenou. Voláme, zjišťujeme, přejíždíme do Gaety, hledáme, nacházíme, domlouváme na zítra opravu. Volno vyplňujem návštěvou kláštera, a jeskyně, kam se v pohodě schová i loď a tradiční zábavou chudých - chlastem.

Dál už se jen kazí počasí i nálada. Proto vítáme setkání s wellness zájezdem ze Žďáru nad Sázavou a děkujeme jim za možnost osprchování a starání se o nás, ale především za jejich téměř bezbřehý obdiv k horolezeckému plemeni s jeho odvážnými příběhy. Proto děkujeme především Marušce, Leničce, Janičce a Michaele, ale i všem ostatním za jejich široká srdce. Jste příkladem! Počasí však pořád nic moc a tak v pátek frčíme domů. My s Andym opět s expresním příplatkem., řídí Kovařík. Podle mě je to řiďorobot (neplést s řiťorobotem), v čemž mě utvrzují dva fakty. Za prvé odpověď na otázku: "Peťo, nemáme už být na dálnici?" ve formulaci "Kdybychom už měli být na dálnici, tak už na ní jsme." a za druhé fakt, že opět odřídil celých 1400 km sám na dvě čokoládové tyčky skoro bez zastávky.

Díky všichni, bylo to fajne.

text Ondra Ženka

foto Mrnda