Totes Gebirge

Termín: 1.8. - 3.8.2003
Místo: pohoří Totes Gebirge, Rakousko
Účastníci: Borek, Bazi, Roko, Jareček a další

Obtížnost ferraty: velmi těžké, jen pro zkušené, úseky obtížnosti C - D (ze stupnice A - E)
Celkový čas tůry: 6 - 8 hodin
Převýšení od parkoviště: 1.100m k chatě Prielschutzhaus, 1900m až na vrchol Grosser Priel, z toho 660m samotná ferrata

Odjezd byl naplánován na půl jedenáctou z Brna. Už při počítání účastníků zájezdu se zjistilo, že někteří jedinci jsou navíc. Ale Bazi jako zkušený organizátor hned vše vysvětlil, a tak jsme mohli záhy vyrazit. Autobus nás vezl přes hraniční přechod Hatě, a tak jsme výhodně nakoupili 80% rum v bezcelním obchodě. Jednu láhev jsme otevřeli hned na parkovišti abychom se seznámili se všemi účastníky zájezdu. První doušky toho brutálního rumu mizely rychle, ale pak se odběr zastavil, protože si většina lidí uvědomila, že bychom byli zakrátko na mol. Zalehli jsme v autobuse na sedačky a těšili se až budem na místě. Na parkoviště Johanishof jsme dorazili kolem sedmé ráno. Proběhla rychlá snídaně, redukce materiálu, přičemž Borek měl spoustu nepotřebných krámů, kterých se nechtěl zbavit.

Vyrazili jsme. Po třech hodinách trmácení do kopce jsme došli na chatu Prielschutzhaus, kde jsme ani na okamžik nezaváhali a utratili první Eura za pivka. Čekání na ostatní se nám protáhlo, a tak jsme měli trochu v hlavě. U chaty se celý zájezd rozdělil na skupinu Ferratisti a skupinu Pěšáci. Na ferratu nás šlo sedm a zbytek po chodníku obklikou také na vrchol Groser Priel. S námi na ferratu šli nějací klienti, kteří nám až pod samotným nástupem cesty oznámili, že neumí obléknout sedací úvazek a že vlastně nikdy na ferratě nebyli. Dost nás to zaskočilo. Borek prohlásil "Jdeme pryč a rychle. Já to nechci vidět." Nakonec se od nás odpojili v sedle a rozhodli se pro návrat.

Výstup samotnou ferratou začíná prvním výšvihem do sedla, který dal zabrat "klientům". V popisech je to psáno jako nástupní stěna zvaná Lokomotiva. V sedle u památníčku Berta Rinesche se přechází na východní stranu stěny, ve které vede zbytek cesty. Následuje dlouhý traverz s několika vzrušujícími místy, který střídá první klíčové místo, skalní výšvih vybavený žebříky a kramlemi. Exponované traverzy s místy uvolněnými kameny střídají strmé skály. Tak to jde až k vrcholové knize, která je schována v jeskyňce asi ve dvoutřetinách stěny. Některé žebříky jsou kolmé až mírně převislé. Po skončení žebříků začíná hřeben vedoucí až na vrchol. Ten nás pak dovede až k mohutnému červenému vrcholovému kříži.

Na vrcholu mě Borek překvapil plechovkou piva, kterou vytáhl z jeho objemného batohu. Počkali jsme na ostatní a sestupovali po normální výstupové trase, značené č.260. Po cestě jsme měli potkat Pěšáky, ale cesta byla pro ně příliš dlouhá, a tak vrchol zcela vynechali. Našli jsme je v sedle, kde jsme odbočili na cestu vedoucí k chatě, kde jsme měli domluvený nocleh. Z výšky 2515m jsme museli sestoupit do výšky 1700m. Už toho bylo vcelku dost.
Na chatě proběhl večírek, spánek nám pomohl zapomenout na únavu. Druhý den jsme šli do sedla z předchozího dne a normální cestou, kterou šli den před námi Pěšáci, jsme se vraceli zpět k parkovišti. Malá skupinka lidí si na zpáteční cestě vyběhla krátkou ferratu a ti, kteří nebyli v sobotu na vrcholu Groser Priel tak vyrazili s Bazim tam. Kolem čtvrté odpoledne jsme se všichni sešli na parkovišti u autobusu. Mohli jsme vyrazit domů, do podolí, do lekárny, do pr...

Celkově to byl pěkný výlet. Fyzicky hodně náročný z důvodu velkého převýšení a celkové vzdálenosti chaty, kde jsme byli ubytovaní. Více informací o ferratě (nákres atd.) naleznete v časopise Adventura č.1, ze kterého jsem některé informace čerpal i já.

Jareček