Zimní přechod Nízkých Tater

Termín: 28.12. 2013 - 1.1. 2014
Místo: Nízké Tatry, Slovensko
Buržousti: Šárka Stuchlíková, Míša Poborská, Bára Černošková, Kubo Kurajda, Happy (Petr Šťastný), Matyáš Kolmistr, Zuzka Hájková

Po loňské mrazivé premiéře nebylo pochyb, že zimní přechod je tak pecka zážitek, že bohatě postačí jednou za rok. Ale hned pak si vzpomínkový optimismus vyžádá repete! Fáhrplán byl jasný hnedle. Pětidenní silvestrovský termín je osvědčená tutovka a tentokrát zamíříme do Nízkých Tater. Po jejich táhlé linii nám pohled lačně klouzal už při loňském putování po protějším hřebeni Velké Fatry, takže bylo jasno – to si dáme příště.

Hřeben Nízkých Tater a naše růžová trasa s místy na přespání

Přesně do roka a do dne jsme se vyzbrojili sněžnicemi, mačkami, třemi stany, kupou dalšího harampádí a hned na úvod posunuli kapacitní možnosti Kubovy nafukovací Zafiry. Byl to sice tetris pro pokročilé, ale k velkému překvapení se povedlo. 7 lidí v plné zbroji je na palubě a vyrážíme do Donoval v podhůří Nízkých Tater.

Lavinová situace slibovala stupeň 1 – značka ideál. Po příjezdu do hor jsme se snadno dovtípili pravý důvod. Původní 50-90 cm sněhová pokrývka, kterou hlásily Nízké Tatry ještě před Vánoci téměř podlehla vánoční oblevě. Mohli jsme být v klidu, lavinové vyhledávače nám asi chybět nebudou. Složitější bylo ale dilema ohledně sněžnic a maček, které jsme se nakonec rozhodli vzít s sebou a záda se ještě více prohla pod už tak těžkými batohy. Při nástupu z Donoval do Hiadelského sedla jsme si totálně zmáčeli boty v rozbředlé sněhové břečce a blatě, ale na hřebeni bude přece všechno jinak, konejšili jsme se.

nástup na Kozí chrbát a pomýlená vrcholovka

Při pohledu na hory utopené v šedém hávu jsme tahali optimistické vyhlídky až z paty, rozptylovali se fantazírováním nad kulinářskými zázraky z ešáku v jídelníčku na následujících pět dní, výčtem laskomin ukrytých v útrobách neskutečně těžkých batohů a neohroženě stoupali na první vrcholek – Kozí chrbát (1.330 m). Brouzdali jsme se zažloutlou travou se zbytky rozbředlého sněhu a uklidňovali se, že v mlze této hustory ještě dohlédneme od jedné tyče zimního značení k další. Uspokojivý stav. Na Kozím chrbátě vznikla první ze série zdánlivě podobných vrcholovek. Co naplat, že na skutečný vrchol jsme dorazili až asi za 10 minut a zjistili tak, že místo na chrbátě jsme si vlastně zapózovali na kozí prdelce :)

Od cíle prvního dne nás dělil už pouze sestup do Hiadelského sedla (1.099 m, celkem 10 km – cca 4 hodinky pomalé chůze), kde jsme měli vytipovaný přístřešek na spaní. Blízký pramen a kryté podkroví pozvedly přístřešek na prosté, ale vyhovující útočiště na první noc. Spalo by se tu celkem pohodově (ani jsme nějak nepromrzli) jen kdyby vítr venku tolik neskučel. Při vzpomínce na loňskou vichřici na Fatře a představě dlouhé hřebenové túry, která nás čeká, jsem měla docela neklidné spaní. Než jsme ale ráno navařili snídani a vypravili se na cestu, vítr jako by mávnutím kouzelného proutku ustal. Máme štěstí. Od té chvíle nás až na občasné pofouknutí provázelo téměř bezvětří.

turistický přístřešek v Hiadelském sedle

Už při pohledu do mapy bylo jasné, že druhý den nám dá zabrat. Motivací k překonání celodenní předlouhé túry byl nocleh v teplé chatě pod Ďurkovou se studeným pivem. To zafungovalo. Ze spacáků jsme se vyškrábali v 6:30, abysme už v 8:00 hod. po vydatné snídani odhodlaně nastupovali do rozcvičky v podobě 650 výškových metrů na vrchol Velká Chochula (1.753 m). Zdálo se to být celkem stravitelné dokud se stezka neztratila v husté kleči. To byla hozená rukavice pro Happyho, který je v hustém porostu ve svém živlu. Neohroženě vyrazil vpřed, vytvářel zábavnou prolízačku pro potěchu všech zúčastněných a když jsme toho začínali mít tak akorát plné zuby, zázračně nás z labyrintu vyvedl ven. A co víc? Rázem se i mlha rozplynula, zjevilo se modré nebe a dokonce jsme viděli dál než na pár metrů. Zázrak!

Další stoupání už bylo celkem pozvolné, po značené červené stezce a hlavně bez prolézaček v kleči, pohoda. Mraky se honily, občas nám ukázaly okolní hory, s přibývající výškou se mi do žil vyplavila nějaká zázračná látka a začala jsem si to dramaticky užívat. Vrcholové partie nám přichystaly i sněhovou krustu dekorovanou ledovým vzorem pokřtěným „srst ledního medvěda“ a hlavně souvislou sněhovou pokrývkou, kde jsme konečně nasadili i sněžnice.

Začalo naše putování po hlavním hřebeni, ovšem krajina se zas na několik dlouhých hodin zahalila do bíla. Šouráme se co noha nohu mine, když na naší courající se holčičí část výpravy čeká Kubo s ukazovákem namířeným na otisk obří tlapy ve sněhu: „Kdopak to tady šel před námi?“ Na několik dlouhých minut máme o čem přemýšlet. Představa nocování ve stanu najednou získává nový rozměr a courání k chatě zvýšený pohon. Pozorujeme medvědí stopy lemující naši hřebenovku, když si Barčino vnímavé očko po detailnějším prozkoumání všimne, že má stopa občas takovou zvláštní patičku a někdy dokonce i rámování. To už jsme jen píď od prozření – jsou to sněžnice se vzorkem velké tlapy. Jak vynalézavé! :) Ale dušička má naštěstí zase pokoj.

Nekonečné putování houpavou krajinou – stoupání, vrchol, klesání, sedlo, stoupání, vrchol, klesání, sedlo.. pořád s tím samým výhledem – hustou mlhou všude kolem. To člověku po pár hodinách jaksi zevšední. O to větší bylo naše nadšení, když se sotva půl hodiny před západem slunce mraky najednou zvedly a ukázaly nám okolní hory v plné kráse, zalité navíc zlatavým podvečerním světlem. Na vrchol Latiborské hole (1.643 m) jsme rázem skoro vyběhli, ty výhledy byly fantastické.

Soumrak nás zastihl v sedle Latiborskej hole, odkud nám na chatu pod Ďurkovou pořád zbývalo cca 1,5 hodiny chůze. Všichni jsme toužili po tom samém – noci v teple. Rychle jsme si tedy dodali nezbytnou energii a vydali se na poslední úsek za svitu čelovek. Noční etapu okořenila špetka bloudění i hvězdná obloha na vrcholu Ďurkové (1.750 m). Následoval už jen sestup k útulně pod Ďurkovou s milým přijetím a volnou kapacitou na přespání. Pohodový kytarový večírek jenom podtrhl vzácně hřejivou atmosféru toho místa. Radost tam pobýt!

mimořádně příjemná útulna pod Ďurkovou

Není divu, že následující ráno jsme těžko hledali morálku k časnému odchodu. Z chaty jsme se vyhrabali skoro v deset, před sebou nejvyšší partie hřebene a vidinu jisté noci ve stanu na nejistém místě. Ovšem tento den byl jako za odměnu – hluboká modř nad hlavou, bezvětří, fantastické výhledy. Prvním vrcholem byl Chabenec (1.955 m), odkud se nám otevřel výhled na nejvyšší část Nízkých Tater s Chopkem (2.024 m) i Ďumbierem (2.043 m), parádní vedlejší hřeben s vrcholy Skalka (1.980 m) a Žiarska hola (1.980 m) i Vysoké Tatry na obzoru a Liptovskou Maru v údolí. Nádhera, na kterou se nedá vynadívat. Velkolepé výhledy provázely celou naší cestu po hřebeni přes vrcholy Kotliska (1.937), Polana (1.890 m), Dereše (2.004 m) až na Chopok (2.024 m) – do cíle dnešní výpravy.

stoupání na Chabenec (1.955 m)

z vrcholu Chabence

vlevo stoupání na Polanu (1.890 m) a vpravo nejvyšší část hřebene - Dereše (2.004 m) a Chopok (2.024 m)

K lanovce na Chopku jsme dorazili právě tak akorát – půl hoďku před soumrakem a naše kroky hnedka zamířily do stanice bývalé lanovky – to bude naše rezidence pro dnešní noc. Interiér zdobený luxusními ledovými krajkami, sněhovým štukem i rampouchovými závěsy. Místo tak akorát na 3 stany a buržousty našeho formátu, co víc si přát. O ochraně přírody v areálu sjezdovek asi nemůže být řeč, proto nás ani netížilo černé svědomí, že se chystáme přenocovat v národním parku.

Posezení v teple Kamenné chaty pod Chopkom jsme ale neodolali, vlastně ani tamním buchtám na páre s vanilkovým krémem. Pak už jsme se ale odebrali do našeho ledového království. Romantici si užili noční výstup na Chopok a my všichni nádhernou noční oblohu, které vévodil zářící Orion. Zlatým hřebem večera byl společný večírek ve 3 místném stanu a noční paranoia povzbuzená šustícím igelitem, který nás dokázal vystrašit snad spolehlivěji, než medvěd.

Čtvrtý den – Silvestr, měl být korunovaný výstupem na nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier (2.043 m). Hustá ranní mlha po mrazivém probuzení však posloužila jako spolehlivá omluvenka, proč si tento výstup na zázvorový kopec (Ďumbier = ve slovenštině znamená zázvor) nechat na příště. Kulisou dnešní túry byla opět neprostupná mlha, která nás přivedla až do Krúpového sedla (1.922 m), kde jsme se najednou rozhodli, že vrcholovek s bílým pozadím není nikdy dost a jali jsme se získat i tento nejvyšší skalp.

vrcholovka z Ďumbieru (2.043 m) - nejvyššího brdku Nízkých Tater

Pak už následoval pouze sestup k chatě M.R. Štefánika (1.728 m) a velké spřádání silvestrovských plánů. V sestupové dolině Štiavnica na modré turistické značce jsme tušili volně přístupnou kolibu Brenkus (1.310 m), která měla posloužit pro naše silvestrovské mecheche. S napjatým očekáváním jsme se tedy pustili z hřebene prudce dolů a našli ji tam tak, jak si ji vysnili – malou dřevěnou juchajdu s kamínky a kapacitou přesně pro nás. Úleva z objevu byla o to větší, když jsme ve sněhu kolem chaty našli i dost medvědích stop, tentokrát zaručeně pravých. Bylo jich tam všude tolik, že jsme se pak báli odskočit i na bobek.

náš silvestrovský Medvědinec

Silvestrovský večírek se nesl v duchu klasických horolezeckých heců (Zuzko, o co že neprolezeš tím žebříkem? :D ), nezvyklých kulinářských kombinací a společenských her, které z nás střídavě dělali partičku idiotů a vymítačů ďábla. Podvratným návrhům na posunutí půlnoci na desátou hodinu jsme naštěstí nepodlehli a přivítali Nový rok v bdělém stavu.

Není nad to si na Nový rok přivstat, a tak jsme se budili už o šesté, abychom si ještě před odjezdem naposledy procvičili prolézání kleče. Samozřejmě pod vedením toho baziliška Happiše (prepáč Happy :) Budiž mu polehčením, že jsme si díky vykrosení těch 500 m ušetřili 5 km hlubokým sněhem, takže jsme všichni dupali pokorně jak beránci. Napětí gradovalo v závěrečné fázi při hledání azimutu pomocí buzoly se zamrzlou bublinkou a setkání s další cestičkou medvědích stop. Po Šťastném prolnutí žluté turistické značky už jsme si to namířili rovnou do Bocianského sedla, kde naše putování ukončil střet s civilizací ve vesničce Boca.