Finsko na běžkách

.. aneb dá se polární výprava zvládnout jen s příručním batůžkem?

Termín: 19.2. - 1.3. 2015
Místo: NP Urho Kekkosen / někdy Urho Kekkonen, Finsko
Účastníci: Janka Kurajdová, Kamil Zajíček, Míša Poborská, Miloš Brichta

Splněný sen může mít mnoho podob, leckdy velmi svérázných. Já spoustu let snila o putování na běžkách polární krajinou, kde mrazivá krása štípe do tváří a polární záře noci prozáří :-) Jednoho tuctového brněnské dne (shodou okolností na promítání o extrémním polárním závodu Iditarod na Aljašce) jsem potkala Janku, která zrovna skládala partičku na svou jubilejní desátou severskou výpravu. Asi to nemohlo dopadnout jinak, v únoru už jsme seděli na palubě poloprázdného letadýlka a blížili se na přistání v městečku Ivalo ve finském Laponsku, daleko za polárním kruhem.

Letěli jsme z Prahy přes Helsinki, pohodlně přespali na koberečku letištního čtenářského koutku a první ranním letem míříme na sever. Bázlivé slunko ještě nesměle vykukuje za modravým obzorem, zmrzlá krajina se halí do baldachýnu ranních mlh, ze kterých sem tam prosvítá měkké světýlko ostrůvku civilizace. Nos přilepený na okýnku, fantazie na nejvyšší otáčky a dušička se tetelí v blažené nevědomosti, že na hlavní zápletku už je zažehnuto.

Z letadla vystupujeme přímo na přistávací dráhu, křupe! První krok za polárním kruhem a pěkně po svých na mikroletiště Ivalo, které spojuje se světem jen pravidelná linka z Helsinek. Rozplýváme se nad útulnou, dřevem obloženou příletovou halou obydlenou vycpanými zvířátky a pokojně čekáme na svou bagáž. V akurátním Finsku a po 8 hodinovém přestupu v Helsinkách rozhodně neočekáváme žádný renonc. Paráda, po pásu už si to k nám sune nejcennější kus, pohromadě zabalené čtvery páry lyží. V závěsu za nimi červené boby s batohem, druhé, třetí.. Trpělivě vyčkáváme na poslední chybějící, originální žluté pulky se zeleným obalem a parádními duhovými popruhy. Jako jediné jsou originál finské, vyrobené na míru přímo na polární expedice. Ostatní zvolili typický český model, dětské plastové boby vytuněné bambusovými holemi s rep šňůrkou a dvěma karabinkami na pásek nebo batoh. Poté co jezdící pás obkroužil pár koleček na prázdno se pohyb náhle zastavil. Vycpaná lasička na nás mrkla škodolibým pohledem a bylo jasno. „Co už, zatím se mi to nikdy nestalo, jednou to přijít muselo!“ zůstáváme celkem v klidu a vyrážíme na příslušnou přepážku. I v největší špičce tu má personál na starosti maximálně tři lety denně, takže nám byla dopřána maximální pozornost a za chvíli jsme se dozvěděli, že batoh zůstal v Helsinkách a přiletí dalším letem – v poledne. Pohoda, to není zas až tak strašný. Domluvili jsme se, že zatím vyrazíme do městečka Saariselkä, výchozího bodu naší trasy a z letiště mi batoh pošlou tam. „Super! Ještě si ušetříš tahání těžkého batohu autobusem a přijede ti i s pulkami až do stopy, to na tom vlastně ještě vyděláš..“ chlácholili mě kumpáni. Sami připravili své boby i s batohy na první cestu, já hodila na záda svůj malý příruční batůžek a vyrazili jsme vstříc našemu dobrodružství.

Kousek od letiště jsme naskočili na místní dálkový bus a po slabé půl hodince už jsme byli v Saariselce, zimním středisku obklopeném 200 km vybroušených běžkařských tras (z toho 34 km osvětlených). My jsme měli v plánu použít je jenom pro přiblížení do národního parku Urho Kekkosen, kde jsme měli naplánované 9 denní putování. Jedinou stopou civilizace na trase je hraniční přechod s Ruskem, ke kterému se přiblížíme. Jinak jsou na území parku jen tábořiště a sruby na přespání. Sruby se dělí na dva typy – otevřené (= volně přístupné a zdarma) a uzavřené (= rezervované a placené). V obou bývají dřevěné pryčny na spaní (ve vlastním spacáku a na karimatce), kamna s přichystanou zásobou dřeva včetně třísek (což tam po sobě člověk zase nachystá z venkovního dřevníku), plynový vařič, nějaký hrnec na rozpouštění sněhu a kýbl na vodu / sníh. Obdivuhodně to funguje! V minulosti bohužel otevřené sruby zaznamenaly invazi českých kobylek, které tam po sobě nechávaly akorát svinčík, rozbité a rozkradené vybavení, takže bohužel ani ve Finsku nemáme jako národ nejlepší pověst, ale už se to snad zlepšuje. Sruby jsou vzdáleny maximálně na délku denní chůze, přesto jsme pro jistotu vezli krom zásob na celé putování i jeden stan coby úplně nouzové přespání. Přece jen značení není na území parku téměř žádné. Na běžkách je taktické se pohybovat po pevné stopě skútrů od rangerů, kteří v pravidelných intervalech sruby objíždějí a kontrolují, ale když si rangeři dají šábes nebo hodně nasněží, jste odkázáni na vlastní orientaci.

Koupili jsme finskou borůvkovou vodku, pár pendreků a mapu, tím jsme považovali seznámení s finskou civilizací za splněné. Čekali jsme už jenom na telefonát z letiště, abychom se mohli vydat na cestu. Zazvonil konečně kolem jedné hodiny odpolední. Nenastalo ale, co jsme očekávali. Můj batoh z Helsinek nedorazil. Nervičky se daly malinko do pochodu, neubránila jsem se pár kousavým poznámkám, ale ukonejšit mě mělo, že ten den přiletí ještě jedno letadlo v šest hodin večer a tím už to teda určitě dorazí. Udržet natěšené polárníky v civilizaci o dalších pár hodin by se nepovedlo ani párem volů, tak jsme se dohodli, že dojedeme alespoň do nejbližšího srubu a z něj se pak večer pro batoh do civilizace vrátíme. Trudomyslnost jsme rozpustili na městské bobové dráze a pak už nás dokonale upravený manšestr vedl do nejbližšího srubu Rumakuru (6 km).

Zachraňte Williho!

Obydleli jsme první srubík, Janku s Kamilem nechali na hlídce a s Milošem vyrazili zpátky do městečka pro ten zatrolený batoh. Oblohu prozářily první hvězdy a naše zmrzlé tváře zpráva, že moje zavazadlo dorazilo do Ivala a poslíček nám ho zaveze na místo. Juch! Vyzkoušeli jsme i pár kilometrů osvětlených tras a napjatě čekali. Vystřízlivění přišlo, když se zjevil taxikář. V ruce sice vítězoslavně třímal žluté pulky .. zelený obal .. duhový pásek .. ale v nich .. NIC! Chyběla jen taková drobnost, celý batoh! Nálada prudce padá, optimismus se rozplynul. „Tak to je povedený výlet .. teď tu budu týden čekat až se ostatní vrátí z výpravy, v lepším případě mi možná přebukují let na cestu dom. Výborně!“ Telefon na letiště samozřejmě hluchý, česká předvolba = problém, kdo by to zvedal. V tom člověk, kterého znám sotva pár hodin rázně zahlásil: „To přece nějak zvládnem!“ Žádné pochybovačné váhání ani pokrytecké chlácholení, ale rozhodné slovo chlapa, ochotného dát všanc vlastní vybavení i polovinu jídla. To ještě netušil, jakého si do týmu nominoval otesánka, a já zas, že ultramaratonci jedí jako vrabci. Výsledkem byl přísně přídělový systém a twigy postavička, o kterou jsem se několik let marně snažila. Každopádně gesto zapůsobilo na mojí náladu jako živá voda, skočili jsme zpátky do běžek a jiskřivou nocí vyrazili zpět do srubu na mohutný krizový brainstorming. Ani Janka s Kamilem neprojevili sebemenší nutkání problémový článek odstřihnout a moje dušička se tetelila blahem.

Všichni už chtěli hlavně vyrazit. U romanticky praskajícího krbu jsme dali hlavy dohromady a padl jednohlasný verdikt, že ráno naposledy zavoláme na letiště a pokud nebudou schopni batoh do pár hodin dovézt, zvládneme to prostě i bez něj. Příruční jsem naštěstí měla sbalený tak, že v něm bylo to nejdůležitější – tedy spacák, alumatka a oblečení, ve kterém se dá jít na běžky (lehké outdoorové kalhoty, punčocháče, flíska, termotriko, péřovka, beranice a flísové rukavice). Marťáskova beranice coby rekvizita byla rázem povýšena na expediční vybavení, kluci nabídli i vlastní trenky. Co se jídla týče, ve ztraceném batohu byla polovina jídla pro naši dvojici, druhou půlku měl Miloš. Z inventury vyplynulo, že má jedno jídlo navíc, Janka s Kamilem taky můžou něco postrádat, do civilizace na nákup už se nikomu vracet nechce, takže se prostě nebudeme přejídat a bude. Navíc asi za 3 dny u ruské hranice možná potkáme civilizaci, třeba tam půjde něco koupit. Miloš vytáhl čínskou polívku a Dobrý hostinec a pustili jsme se do instantního pekla dokonce o dvou chodech. Uvědomili jsme si, že vlastně nemám ani lžičku, Miloš vytáhl takovou zlomenou chudinku slepenou náplastí, která se dolomila už při prvním vaření, Kamil se vytasil s malou plastovou od přesnídávky a jedinou funkční dospěláckou to zachránila Janka. Když se daří, tak se daří. Na pořadí vaření budeme asi tahat sirky. Oprava, pokud bychom je měli! Korunu tomu nasadil toaletní papír, ten máme pro jistotu v celkovém počtu jedna role pro všechny. Ale humor nás neopouští, naopak. Napjatě očekáváme, čím se bizardní zápletka ještě vyšperkuje. Z fantazírování o všech možných scénářích nás vytrhlo Kamilovo volání z mrazivé noci venku, kde se zatím vykreslila nádherná polární záře. Stáli jsme v tichosti pod ní, kouzlo přítomného okamžiku bylo v tu chvíli silnější než kdykoliv jindy a když se nebeské divadlo dalo najednou do pohybu, moje duše byla skoro na pokraji nirvány. Jestli existuje nějaké nadpřirozeno, nemohlo nám poslat jasnější poselství.

Ulehám do spacáku na dřevěné pryčny vytuněné tenkou alumatkou, hledám polohu, ve které to nejmíň tlačí, a usínám v myšlenkách na kurzy přežití, které jsem nikdy neabsolvovala. Probouzíme se do azurového rána a než ostatní navaří snídani, peláším na kopec lovit signál. Milá pracovnice z letiště mi oznamuje, že pokud batoh v zásilce nebyl, musí být pořád v Helsinkách. Hrozně se omlouvá! Ať jim pošlu přesný popis vzhledu i obsahu, že se pokusí ho dohledat. Zůstaneme ve spojení. V tu chvíli jsem se s ním v duchu rozloučila a smířila se s tím, že mě holt čeká trochu drsnější výlet.

Vyrážíme! Na trase z Rumakuru k Luulampi (prvních 4,5 km) si užíváme čerstvě vykrojený manšestr a slunko na tvářích. Poletuju si jak motýlek, zapražená v pulkách bych si asi takhle nešvihala, ten lehký batůžek má něco do sebe! Ale už bysme mohli být v divočině, v té péřovce a beranici na mě lidi koukají jak na idiota. U rozcestí Luulampi opouštíme strojovku, k dennímu srubu Rautulampi (8 km) pokračujeme vlastní stopou ale podél tyčového značení. Tady jsme můj batůžek vytunili dvěma kroužky na klíče a zapřáhli do pulek, abycho mohla ostatní prostřídat. Vždycky tři lidi táhli boby a ten co zůstal nalehko určoval směr a prošlapával stopou. S pulkami v závěsu získává expedice rázem nový rozměr. Profil klesající podél řeky Rautuoja je pro začátečníka přívětivý, každá klička mezi stromy je ale slušnou zkouškou obratnosti. Sebemenší kopeček je rázem silový trénink a nejvtipnější je pohyb přes malé hupy. Pulky se totiž uhnízdí v nejnižším bodě vždycky přesně v okamžik, kdy už běžky míří ven z dolíku, takže v protisvahu přijde nemilosrdná stopka, cuknutí a obrovské úsilí při tahání té malé mrchy z dolíku. Nejoblíbenější manévr přichází, když se boby navíc překotí. Bez sundavání lyží se to většinou neobejde, svižnější sjezdy jsou tedy spíš za trest než za odměnu. Na to se taky hodil sólo jezdec, buď prošlapával vepředu stopu, nebo obracel překocené batohy.

První den jsme to celkem hecli a přes srub Lankojärvi došli až k dalšímu srubu Porttikoski. Postupujeme po velké zamrzlé řece, což je asi nejjednodušší orientační bod. Chvíli po Milošových uklidňujících slovech, že se to propadnout nemůže, že je tam dost široký led, stojím po kotníky ve vodě. Kousek za rohem už nás naštěstí čeká útulná malá dřevěnička, v nohách máme úvodních 25 km, v těle vyhasínající setrvačnost, ale na tvářích spokojenost. Když v krbu zapraská oheň a z hrnku zavoní obligátní čínská žbrunda coby předkrm, připadáme si jak v grandhotelu.

Další den pokračujeme pouze 12 km na chatku Snellmaninmaja, kterou budeme mít jako základnu pro záchranný výpad do Raja-Jooseppi pro batoh. Pokračujeme po rozlehlé řece, je krásně zamrzlá, už ani nemám strach. Nad námi nebe v odstínu kobaltová modř, z lesa se vynořil první sob! Kráčí si to před námi po projeté skútrovce, co chvíli se ohlédne, zatřepe bílou prdelkou a vede nás do lesa, pan průvodce.

O pulkách za zády člověk v takovém terénu ani neví. Zato hládek je skoro všudypřítomný. Na chaloupce Snellmaninmaja romanticky položené na ostrohu nad řekou nás vítá aspoň slaboučký signál a zázračná zpráva, že se batoh našel! Zítra mi ho dovezou na celnici Raja-Josepi. Jásáme nad očekávanou hostinou, v myšlenkách i na jazyku se potkávají všechny ty laskominy v batohu ukryté. Na oslavu Janka vytáhla mandle v čokoládě, pro mé vyprahlé chuťové pohádky chvíle přímo obřadná! Další ráno tedy vyrážíme nalehko na záchrannou misi, užíváme si jiskřivý den, sobí společnost, pohodovou jízdu bez batohů, jen ta vzdálenost je oproti plánovaným 12 km skoro jednou tak dlouhá. Nevadí, batůžek bude plný energie. Kolem 14. hodiny nás finská divočina vyplivne zase v civilizaci – na finsko-ruské hranici s celnicí. Zapínám telefon a s vidinou brzké svačinky sliníme skoro jak Pavlovovi psi. Po přečtení zprávy mi ale rysy ztuhly, slina možná ukanula. Zase to zpackali, velká omluva, batoh zůstal v Helsinkách a my v bryndě. Čtyři unavení hladoví lidi před cedulí Ivalo 50 km, Murmansk 252 km, civilizace žádná, jen celnice, zbývající zásoby přes 20 km odsud. Co teď? Už jsem ani neměla vztek. Hleděli jsme na sebe zoufale, když situace nabrala nový spád. Začali se o nás zajímat celníci. Když jsme jim celou historku převyprávěli, koukali na nás chvíli nedůvěřivě, pak se v nich ale cosi hnulo, ujistili se, že nejsme uprchlíci a že peníze máme, a za chvíli už sedím ve služebním autě a jedu s cizím chlapíkem víc než 10 km kamsi do lesů. Na konci cesty se vynořila budova celního zázemí ukrývající jídelnu a jantarovou komnatu – sklad potravin, kde mě nechali vybrat, cokoliv si vzpomenu. Pytel ovesných vloček, sáček těstovin, velké pesto a černý finský chleba byly v tu chvíli nejcennější trofeje pro vylepšení přídělu následujících dní, a že zbyly nějaké zbytky od oběda, nabalily mi kuchařky do krabiček ještě spousty bramborové kaše, párky se sýrem a čokoládovou pěnu jako bonus. Když jsem jantarovou komnatu opouštěla, přitočila se ke mně jedna paní a ke spikleneckému mrknutí přidala ještě tabulku čokolády na vaření. V duchu jsem se smála grotesknosti té situace, ale děkovala bohu, že nám tyhle dobré lidi postavil do cesty. Cestou jsem vyškemrala adresu pro dárek na revanž a za chvilku už jsme se v prostoru celnice ládovali nabaleným dobrodiním.

Návrat do chaloupky s napchanými pupky byl hnedka o poznání milosrdnější, měsíc svítil na cestu a úsměv nad čerstvými zážitky od ucha k uchu. Z euforie nás vytrhl akorát závan kouře z komína, a světýlko v okně potvrdilo, že v chaloupce už někdo je. Podle bobů venku jsme celkem neomylně identifikovali české kukačky, naštěstí ale byly jenom dvě, takže jsme se v pohodě vešli.

Další den nastal čas opustit orientačně jednoduché koryto řeky Suomujoki a vypravit se do hornaté části národního parku s nejvyšší horou Sokosti (717,9 m). Poprvé jsme okusili i prudu prošlapávání hlubokého sněhu a k večeru dorazili do srubu Sarvioja. Tam nás vyděsil Němec s větrnou předpovědí a předzvěstí problematického průstupu přes vysoké sedlo, dramatické scénáře se ale naštěstí nenaplnily a přes větrnou hůrku jsme se dostali k rozlehlému jezeru Liurojärvi, kde nás čekal srub stejného jména a chlapík se slovy: "Sauna je roztopená, zrovna jsem skončil". Lepší odměnu po promrzlém dni jsme si mohli jen těžko představit.

Největší rafani (všichni kromě mě – udržovatelky ohně :) si ráno vyrazili hlubokým neprošlapaným sněhem pro skalp blízké dominanty, oblé Sokosti (717,9 m) s bílou lysou čepicí. Za chvilku se vrátili sice bez skalpu, zato s botama od sněhu a společně jsme vyrazili na zábavný úsek lepivým sněhem na srub Tuiskururu. Cestou se nám zjevila rarita – lavina v rovinatém Finsku. Když nám kdosi na letišti říkal, že to bylo i v televizi, mysleli jsme, že si z nás střílí, ale bylo to tak. Ve svahu byly patrné stopy po cca 40 m široké lavince, kterou utrhla cca 50 cm hluboká deska sněhu.

Těžký sníh zohýbal stromy do luků a vytvořil bizardní krajinku jak z dílny Salvádora Dalího, se kterou jsme se při sjezdu hlubokým sněhem několikrát důvěrně pomazlili. Z jednoho takového pádu jsem krom volné paty vyvázla i s volnou špičkou. Vázání vydrželo, ale vylomila se špička mých vymazlených běžkařských diskobotek. Když se daří, tak se daří! Aneb slovy mé prababičky: "Na posraného i hajzl spadne" :) Kobercovka jako univerzální řešení naštěstí nezklamala, do konce výjezdu už bylo ale svezení spíš taková znouzectnost. Na cestě k poslednímu srubu Suomunruoktu jsme si vyzkoušeli i orientaci podle azimutu dle ortodoxních Finů a poslední den už nás dělilo jen pár kilometrů od manšestrových stop u Niilanpää a civilizovaný běžkařský lunapark v okolí městečka Saariselkä.

Autobusem jsme se zase dopravili na letiště v Ivalu, kde nás, světe div se, čekal můj batoh. Připadl mi rázem takový cizí, plný čistého oblečení a spousty jiných věcí, o kterých jsem si myslela, že se bez nich neobejdu, a se spoustou jídla. Vybrakovali jsme ho jak nadílku od Mikuláše a skoro živočišně spořádali ty největší dobroty. S šikovným letištním personálem jsme se překvapivě nerozdělili.

Na obhajobu letecké společnosti Finnair ale musím dodat, že se ke svému logistickému fiasku postavili čelem a na mojí reklamaci reagovali vstřícnou kompenzací. Nakonec jim vděčím za zkušenost, kterou už bych si sice zopakovat nemusela, ale která mi z vlastního nitra odhlalila víc, než bych si od takového výletu vůbec dokázala představit :-)

Nejvíc ale vděčím svým polárníkům! Jance, Kamilovi a jejich malé Polárce (která stejně měla vzniknout v tom dřevníku!:-D a svému nutričnímu diktátorovi Milošovi za solidaritu a obětavost víc než příkladnou!

Naše trasa označená zeleně.

Trasa

1. den: Saariselkä – denní srub Rumakuru (6 km po upravených stopách)

2. den: srub Rumakuru – rozcestí Luulampi (4,5 km po upravených stopách) – srub Rautulampi (7,5 km již bez stopy, po tyčovém značení) – srub Lankojärvi (8 km, volným terénem) – srub Porttikoski (5 km); celkem 25 km

3. den: srub Porttikoski – Aittajärvi (11 km) - srub Snellmaninmaja (4 km);  celkem 15 km víceméně po řece Suomujoki / 5 hodin (11:00 – 16:00)

4. den: srub Snellmaninmaja – celnice Raja-Jooseppi a zpět (odhadem cca přes 40 km)

5. den: srub Snellmaninmaja – srub Jyrkkävaara – Sarvijoensuu – srub Sarvioja; celkem 17 km po řekách Muorraarakanjoki a Sarvijoki / 6,5 hod. (9:30 – 16:00)

6. den: srub Sarvioja – srub Luirjärvi (se saunou!); celkem 8 km / 8 hodin (8:00 – 16:00) sedýlkem k jezeru Pikku Luirojärvi a k jezeru Luirjärvi, posledních 550 m přes jezero ke srubům

7. den: dopoledne pokus o výstup na Sokosti (717,9 m), odpoledne srub Luijärvi – srub Tuiskururu (8 km / 3 hodiny 14:00 – 17:00)

8. den: srub Tuiskururu – jižní úpatí Pikkutunturit – Aitaoja - srub Suomuonruoktu (10 km / cca 6 hodin 9:00 – 15:00)

9. den: srub Suomuonruoktu – Sumunlatva – Niilanpää (8 km volným terénem, odtud strojovka) – Kiilopää (6 km upravená strojovka) – Saariselkä (cca 9 km? Upravenou strojovkou)